• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Recenze

ANGELO BADALAMENTI - Mulholland Drive

2001 Milan

Asi si říkáte, co dělá recenze filmového soundtracku v metalovém magazínu, odpověď je prozaická, toto pozoruhodné nekonvenční dílo mě natolik podmanilo, že jsem se rozhodl vám ho blíže představit a v tomto trendu bych hodlal pokračovat i někdy v budoucnu. Mimo to nebývale temně depresivní atmosféra tohoto nevšedního CD předčí nejednu dark/gothic/doom metalovou skupinu.

Navzdory tomu, že se zatím poslední film Davida Lynche Mulholland Drive odehrává v prostředí prosluněných ulic luxusních vil losangelské čtvrti jménem Hollywood, dokáže jeho tvůrce, nekorunovaný kníže filmových postmodernistů, proměnit toto na první pohled bezstarostné místo na bizardní svět zvrácených obsesí, ve skutečnou noční můru. K naplnění těchto vizí mu již léta napomáhá brooklynský rodák a absolvent prestižních hudebních univerzit Angelo Badalamenti. Jeho hudba, zvláště pro podivné filmy Davida Lynche, rozhodně nepatří ke standardnímu filmovému řemeslu, ale odlišuje se svou osobitou a invenční pestrostí, tvůrčí svobodou odprostěnou od tradičních postupů svých kolegů. Nenechte se zmást vlažnými reakcemi hudebních kritiků na soundtrack "Mulholland Drive", což jde ruku v ruce ke kontroverzním ohlasům na samotné Lynchovy filmy. Za to zřejmě může fakt, že konzervativní publicisté, rozmlsaní velkolepými symfonickými patosy s jasně definovanými postupy, nemohou přijít až tak na chuť nesmírně temnému soundtracku s nekompromisní dávkou deprese a sklíčenosti. Kdo slyšel starší Badalamentiho počiny jako "Music from Twin Peaks", "Wild at Heart" či "Lost Highway" ihned zaregistruje stejné osobité postupy i zde. Geniální David Lynch nejenže své filmy režíruje a píše si k nim scénář, ale rovněž se vehementně podílí na samotném komponování hudby a v neposlední řadě ji též produkuje. Tandem dvou přátel Badalamenti/Lynch, naladěných na stejnou vlnovou délku, považuji za záruku nevšedního zážitku, za pozvánku do nejčernějších hlubin lidské mysli, do světa, kde život a smrt jsou jen symboly na miskách vah osudu.

Na ploše 74 minut se rozhodně nudit nebudete, avšak uznávám, že "Mulholland Drive" vyžaduje soustředěný poslech a hlavně otevřený přístup. Část alba obstarávají kompozice nahrané s pražským filharmonickým orchestrem zpestřené Badalamentiho úspornými klávesy a syntetizátory, které navozují velmi emotivní melancholickou atmosféru, ty kontrastují s jazzovými eskapádami nebo s psychedelickými rockovými výpady.

Jazzové intro "Jitterbug" veselými bubínky a skotačivým pozounem dokonale navozuje dekadentní období 50. let, jen smutné klávesy v závěru nás nenápadně vtahují někam do temnoty. V následující stěžejní kompozici "Mulholland Drive" se objeví ústřední motiv alba, jenž nás provází ve většině symfonických skladbách a právě ono opakování považuji za jediný slabý článek. Na první pohled by se zdálo, že se v nich nic důležitého neděje, neboť orchestr hraje velmi komorně stejně jako minimalistické klávesy podpořené syntetizátorovými ruchy a jen variace ústředního motivu nás vytrhnou z letargie, ovšem na druhou stranu tyto skladby působí nesmírně depresivně a v případě takové "Diner" nebo dvanáctiminutovému opusu "Dwarfland/Love Theme" doslova hrůzostrašně. No zkuste si to poslechnout v noci sami doma. Příjemným zpestřením jsou tradiční odrhovačky jako "The Beast", když se toho chopí takový Milt Buchner, začínají nástroje skutečně obživovat, krásné sólíčko na hammondky nebo "Bring It On Home" od Willie Dixona evokující praskaní staré gramofonové desky. Snad jediná úpřimně veselá skladba na albu je "Bring It On Home" v podání naivního hlásku Lindy Scottové. Kombinace orchestru, syntetizátorů a jazzového saxofonu - výsledkem je opravdu pochmurná "Silencio". Roy Orbison a Joe Melson napsali následující "Llorando (Crying)", v níž zpěvačce Rebekah Del Rio musíte uvěřit její neskrývané utrpení, takto si představuji charismatický vokální výkon. V "Diane and Camilla" se pracuje s odlišnými hudebními motivy a naplno vynikne práce pražských filharmoniků. Nádherný kousek. Další "Pretty 50s", "Go Get Some" a hlavně "Mountains Falling" patří mezi skutečné skvosty alba odlišující se od křehkých Badalamentiho kompozic nebo líbivým jazzovkám hutnou baskytarou, rockovými kytarami a dusným psychedelickým odérem, podobně jako na soundtracku "Music from Twin Peaks". Není divu, vždyť se u nich nejvíce angažovali David Lynch a John Neff a rovněž je můžete slyšet na albu jejich skupiny BLUE BOB. Kam se hrabou metaloví rádoby smutnotvůrci. Závěr obstarává navýsost důstojně "Mulholland Drive/Love Theme", opět slyšíme ústřední motiv, nyní však ještě intenzivněji.

Přestože soundtrack k "Mulholland Drive" zase až tak nepřekvapil, rozhodně nezklamal. Pro mě slouží k relaxaci a odprostění se od všednosti tohoto světa, ačkoliv pro někoho to může být procházka poněkud zádumčivě vrtkavá, neřku-li nebezpečná.

hodnocení: 80 %

Štěpán Šimek | 13.08.03 |

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb