• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Filmy

DER UNTERGANG

Pád Třetí říše
2004 Constantin Film

Ústí temné konce ve světlé zítřky?

Úvodní scéna filmu Pád Třetí říše (Der Untergang – německy záhuba, zkáza, ale i zánik rodu) vypodobňuje přijímací pohovor na místo sekretářky Adolfa Hitlera, který se odehrává za temné noci ve východním Prusku. Pak se děj posune o dva a půl roku – je 20. dubna 1945, Hitler slaví šestapadesáté narozeniny – a lokace je neméně temná. Šero, či spíše temnota (ve všemožných významech tohoto slova), prostupuje celým tímto historickým filmem. Stejně jako u Titaniku, jehož zkáza přichází příznačně v noci, divák ví, jak dílo dopadne. Distribuční název – především ten český – mu jeho očekávání potvrzuje. Co tedy nalákalo šest milionů německých diváků do kinosálů? Záliba ve válečných filmech, účtování s minulostí nebo údajná narůstající popularita "nejslavnějšího krajana"? A čím tvůrci diváka, který si myslí, že zná konec, překvapili a obohatili?

Podobně jako snímek Hitler: the Last Ten Days (Hitler: posledních deset dní), v němž Hitlera ztvárnil Alec Guinness, i Pád Třetí říše časově obsáhne "jen" poslední dny před kapitulací, která byla pro Hitlera tak nepřípustnou. Pominu-li zmíněnou úvodní sekvenci, začíná snímek vyhlášením rozkazu Clausewicz, který učinil z Berlína frontové město, později jsme svědky Hitlerovy sebevraždy (30.4.), závěr filmu nás pak informuje o konečné kapitulaci a klidu zbraní (8.5.). Válečný film však nemusí pokrývat desetiletí a mílové bojové linie. Terrence Malick v Tenké červené linii neoslňoval pásovým bombardováním a hromadnými scénami, a též Oliver Hirschbiegel se věnuje spíše psychologickým aspektům války. Tentokrát především z pohledu "těch nahoře", přičemž osudy Němců – občanů, Hitlerovi v té době – jak film ukazuje – už zcela "ukradeným", nezůstávají opomenuty.

A, stejně jako Malick, dovádí i Hirschbiegel své úvahy a svou filmovou řeč až do jakési meditativní roviny. Zvířený prach venku střídají blikající žárovky v krytu, naprostý chaos a dezorganizace v ulicích jsou střídány posledními záchvěvy (nesmyslné) organizace ze strany generálů a především Hitlera, zvířeckost těch, kteří věší "rudé kolaboranty", souzní s Vůdcovým nutkáním popravovat všechny od Fegeleina – švagra Evy Braun – po zrádného Himmlera. Divákovi není dopřáno oddechu, zmar je všudypřítomný a zpívající Goebbelsovy dětičky jsou jen kapelou na potápějícím se Titaniku. Krutost, a pro středoevropana snad i blízkost tématu však možnost meditace rozrušuje.

Po dokumentárním dovětku filmu, který i jako celek můžeme s trochou generalizace označit za hraný dokument, rekonstrukci, by mohlo klidně následovat zbělení plátna a následné divákovo rozjímání. Stejně jako tomu bylo v Iñárrituově příspěvku do povídkového filmu 11´09´´01. Divákově touze po "prosvětlení" filmu, po opuštění tísnivých chodeb krytu, není vyhověno. Bláznivý večírek Evy Braun prosycený prachem z explozí je jedním z nejvíce skličujících výstupů filmu. K propojení exteriérů a scén z bunkru pak dochází například ve výstižné scéně, kdy je do Hitlerova krytu povolán doktor Haase, trpící pneumotoraxem (způsobeným zraněním z pozemní bojové linie), jehož vnější příznaky – dusivý kašel – se rozléhají chladnými chodbami. Exteriérové scény jsou stejně jako ty z krytu temné a tísnivé a slunce na scénu prosvítá až se závěrem, který může a nemusí být happyendem – záleží na tom, zda divák přeje nacistické sympatizantce, aby přežila. Zpytování Traudl, explicitně vyjádřené na začátku a konci, ale přítomné v průběhu celého díla, je však vzhledem k hlavní myšlence filmu podružné – nikoliv však bezvýznamné. Ačkoliv si žádná z postav neříká o přímé ztotožnění, právě skrze historickou angažovanost jsou divákovy pocity aktivizovány.

Adolf Hitler není hlavní postavou filmu, i když by tomu veřejná diskuse okolo díla nasvědčovala. Přestože na sebe strhává pozornost i pro herecké ztvárnění Bruno Ganzem, nositeli srovnatelného prostoru a významu ve filmu jsou například Josef Goebbels, Hitlerova sekretářka Traudl Junge a koneckonců i člen Hitlerjugend Peter Kranz, jenž je mimo jiné součástí diskutabilního happyendu. Pád Třetí říše není filmem o Adolfu Hitlerovi, a to je třeba zdůraznit. Je filmem o pádu vysněného impéria, impéria postaveného na zvrácené a z vlastních řad neustále živené povýšenosti. Na Hitlera, který byl jádrem tohoto snu, se sice soustřeďuje pozornost, nicméně myšlenkový základ filmu spočívá ve znázornění (ne)loajality těch, kteří zmíněný sen živili. Autoři nelitují zmaru Hitlerových ideálů, autoři nesoucítí s jeho trudným koncem. Ztroskotalý Vůdce je zrazen Speerem, Göringem i Himmlerem a ty loajální – Roberta R. von Greima, "nejstatečnější matku" Magdu Goebbels či fanatickou letkyni Hannu Reitsch – neváhá zahrnout nejvyššími (a nesmyslnými) metály a funkcemi. Poslední třetina filmu, která obsáhne smrt Hitlera, Goebbelse a jeho rodiny, mnohých generálů, řadových vojáků i občanů, je studií zaslepené i odůvodněné oddanosti. Závěrečný přehled osudů těch, jejichž smrt film nezahrnuje, není jen nezbytným a mnohdy zbytečně doslovným dovětkem filmu, nýbrž dovětkem logickým, doplňujícím jednu z nosných linií díla. Mimo jiné též poutá pozornost k faktu, kolik z hrdinů filmu (jakkoliv je označení hrdina v tomto případě dvojlomné) donedávna žilo (či stále žije), a tak svou pouhou existencí činilo události druhé světové války aktuálními. Vždyť i Sophie Scholl, kterou z dokumentárního záznamu na konci Pádu Třetí říše zmiňuje Traudl Junge, se spolu se svým bratrem loni umístila na čtvrtém místě lidové ankety o "Největšího Němce".

Stylisticky je Pád Třetí říše mimořádně jednotným dílem. Režisér Oliver Hirschbiegel systematicky a s přehledem řadí filmové sekvence, které v souladu se zmíněnou nenadřazenou rolí Hitlera v příběhu, nedávají té či oné postavě navrch. Je až podivuhodné, jak lze přítomnost každé ze scén obhájit v kontextu její role v celku. Přehlednost a preciznost – možná až příliš odtažitá – formálně dílu dominují a souzní se zmíněnou meditativní rovinou filmu. Temnota, stísněnost a zoufalství tohoto filmu ho staví do přímé opozice například k válečné "taškařici" Tucet špinavců, která rovněž obsahovala scénu, v níž se nacističtí pohlaváři skrývali v krytu. Stylistická jednota povyšuje Pád Třetí říše nad pouhou historickou učebnici, která "mapuje" poslední dny války, jak říká obligátní floskule... Přes jistou popisnost není Pád Třetí říše přehnaně didaktický.

Na zajímavé paralely mezi Hitlerem a Stalinem se tvůrcům podařilo poukázat především ve scéně, kdy zrazený a zhrzený Hitler lamentuje, že nenechal – stejně jako Stalin – odpravit vysoké vojenské hodnostáře. I ve filmařské rovině by bylo možno nalézt analogie – mám na mysli srovnání Pádu Třetí říše s Passerovým životopisným filmem Stalin. Druhý jmenovaný snímek je sice mnohem, jakkoliv toto označení není příznačné pro tvorbu českého exulanta, rozmáchlejší, avšak v pečlivosti, s jakou Passer i Hirschbiegel rekonstruují životní epizody "svých" hrdinů, nacházím zjevnou podobnost.

Vyjadřovat se k veřejné diskusi, kterou vyvolalo údajné "příliš lidské" vypodobnění Hitlera, je vcelku bezpředmětné. Každému, kdo film zhlédl, musí být jasné, že jak debata, tak aura skandálnosti, která byla okolo filmu vytvořena, jsou umělé. To, že postavy (především Hitler) nejsou z podstaty zlé až ďábelské (démonické rozměry jsou zde připisovány spíše Goebbelsovi), či rovnou karikaturní (jako v Dobyvatelích ztracené archy), dává mnohem větší prostor k divákovým úvahám. Stejně umělé jako tvrzení o Hitlerově lidskosti jsou i výroky, že se Hitlerovi a mýtu okolo něj tvořenému dostává v poslední době nebývalé renesance. Za příklad jsou uváděny vydání knihy "Mein Kampf" a ospravedlnění tohoto aktu (v českých končinách), zprovoznění Hitlerova bývalého sídla či televizní skeče v německé televizi. Pokud se však někdo pozastavuje nad tím, že stanice RTL vysílá show, v níž Hitlera hraje lesbická herečka a Evu Braun homosexuál, měl by si uvědomit, že již před několika desetiletími sehrál Monty Pythonův Létající Cirkus neméně groteskní skeč "Hilter v Anglii", v němž vedle pana "Hiltera" účinkovali i "Ron Vibbentrop" a "Heimlich Bimmler". A pokud někoho udivuje, jaký úspěch měl v Německu herec Sedar Somuncu s veřejným (parodickým) předčítáním "Mein Kampf", měl by brát v potaz i úspěch Ivana Trojana ve filmu Jedna ruka netleská, kde je inspirace Vůdcovým výzorem či gestikulací více než zřejmá. Dnešní dny nejsou dny renesance hitlerovského tématu, už vůbec pak ne obdobím jeho glorifikace. Uvedené příklady – a mezi ně patří bezpochyby i Pád Třetí říše – jsou jen důkazy toho, že hitlerovské téma je živé, a to je pro historické "uvědomování-si" dobrou zprávou. Stejně jako Hitler, žijí v našich (a především pak německých) povědomích i nedávno zesnulí nacističtí sympatizanti a funkcionáři, a stejně tak v nich přebývají i sourozenci Schollovi. Budiž Pád Třetí říše pochválen za to, že k tomuto uvědomění přispívá, budiž pochválen

Viktor Palák | 04.06.05

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb