• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Filmy

WAR OF THE WORLDS

Válka světů
2005 Paramount Pictures/Dreamworks Pictures

Dvojlomné provedení invaze s globálními i ryze intimními důsledky

Válka světů – nejznámější dílo H.G.Wellse – je ideální předlohou pro blockbusterový film. Vedle tématu, jehož zpracování bez větší či menší míry opulence není takřka myslitelné, disponuje i myšlenkovou bohatostí a tematickou provokativností, pro níž není dobové zakotvení překážkou. Co z toho se ale podařilo zachovat v novém filmu Stevena Spielberga?

Bujará diskuse o tom, že Válka světů je pro Spielberga netypickým filmem (kde jsou časy hodných mimozemšťanů z Blízkých setkání třetího druhu, o E.T. nemluvě?), může přinášet produktivní pohled na celek i části režisérovy tvorby, ale nemůže sloužit jako obhajoba přehmatů jeho posledního díla. To totiž navzdory (například) častým plynulým jízdám kamery působí málo provázaně. Vše se odehrává "od scény ke scéně" a zatímco v kompozici částí Spielberg opět (vizuálně) oslňuje, malá (narativní) provázanost ruší. Je to o to horší, že film se – a je to tak dobře – oprostil od globálního pohledu na vyhlazovací kampaň mimozemšťanů a koordinování obranných akcí a představuje osobní příběh malé skupinky hrdinů, kteří volají po ztotožnění. Matka (Miranda Otto) nám však k srdci přirůst nemůže (objeví se jen na začátku a konci filmu), otec a děti jsou pak naneštěstí zcela zapomenutelnými postavami. Sekvenci ze začátku filmu, v níž moderátorka zpráv hovoří o "magnetických bouřích na Ukrajině" můžeme obhájit jako ilustraci toho, jak lidé odkázáni na svět bez elektrických přístrojů posléze bojují o život bez zpráv a "Breaking News". I v předloze tvoří významnou rovinu pomalý, respektive žádný přenos informací. Naproti tomu mnohé ze scén, které by nám měly přiblížit hrdiny, jimž se autoři rozhodli věnovat po celý film pozornost, postrádají valného smyslu.

Postava chudého, nezodpovědného, ale cool a spravedlivého taťky Raye Ferriera je (Tomem Cruisem) dobře zahrána (schválně: vidíte ve scéně s ukolébavkou kýč nebo Cruisovi "věříte"?). Snaha o obecnost tohoto hrdiny (obyčejný Američan, jehož epické hrdinství nahrazuje odhodlání a "správnost") je ale příliš zjevná. Ray danou situaci neřeší suverénně a s klidnou tváří – svým emocím dá průchod při mazání chleba arašídovým máslem – a jako takový je jako jeden z nás (Američanů). Nade vše však miluje své děti (minimálně dcerku ano) – a tak je to správné, tak to má být. Který "hrdina v nás" by nechtěl zlikvidovat kráčející monstrum vpravením granátu do jeho útrob? Vždyť to je supermanství á la Hvězdná pěchota! Podobné nebojácné taťky odloučené od svých dětí jsme však už nesčetněkrát viděli (co takhle Mrs. Doubtfire?). A napadá vás něco otřelejšího než baseballová hra otce a syna? Tato scéna zmařila veškeré potenciální nuance od podobných hrdinů... Budu-li později – v souznění s většinou ohlasů – hanit poslední minuty filmu, jehož spoluscenárista David Koepp potěšil nepatetickým koncem Spidermana a ve Válce světů neskutečně "ujel", není možné ponechat stranou i další postřeh. Nejmladší hrdinka Války světů je totiž ve své charakteristice nápadně podobná dcerce z Fincherova Úkrytu (Panic Room), který vznikl rovněž podle Koeppova scénáře. "Nutnost" přiřknout malé, politováníhodné dívence zdravotní indispozici (cukrovka – klaustrofobie) zavání scenáristickou průměrností. Emancipovaná dceruška je hned po holčičce z Ptáků II. – Konce země nejotravnějším filmovým dítětem. Je pravděpodobné, že by holka jejího věku pod tlakem událostí neustále ryčela "mami", avšak je nutné, aby to opakovaně snášel divák? Jeho (pochopitelně nenaplněná) touha po skonu této hrdinky se stupňuje s počtem jejích hysterických výlevů. To samozřejmě není kritika hereckého ztvárnění – Dakota Fanning je zajímavým hereckým zjevením a volat po "životním výkonu", jako to učinil recenzent serveru Kinema, je přinejmenším předčasné. Vzhledem k tomu, jak letmo jsou postavy načrtnuty (co naplat, že otec řeší dilema nejobtížnější – zabít či nezabít?), ztrácí se myšlenky předlohy i filmového přepisu. Například téma malichernosti problémů, které ovládají naše životy, zatímco ty spěchají ke svému konci, se ve změti klišovitých rodinných rozmluv zcela ztrácí, přestože by na něj právě tyto rozmluvy měly svou povahou upozorňovat.

Navzdory tomu, že film postrádá jednotnou atmosféru, na níž jsme u Spielberga zvyklí, a jíž režisér porušuje jen cíleně ("trojjedinost" A.I.), podařilo se ve Válce světů vypodobnit destruktivní invazi tak, že z ni nečiší záměr oslnit filmového diváka co nejbombastičtějšími efekty. A tento dojem je vzhledem k faktu, že film bombastickými efekty nešetří, vskutku paradoxní. Plán mimozemšťanů je načrtnut jen schématem "uložili u nás v zemi stroje a ty teď aktivovali", přesto působí nebezpečně blízce. Není však úplně ideální, že některé scény z filmu vyčnívají (průjezd "pekelného vlaku" – zde je inspirace Wellsem zjevná, chaos při zabírání pojízdného auta), neboť tak zůstává stranou celek, který by vzhledem k tématu stranou rozhodně stát neměl. Opomeneme-li exteriérové scény destrukce všeho druhu, vedle krátké "mezihry" z opuštěné restaurace jednoznačně zaujme epizoda ze sklepa, v níž dochází k "mikro-konfrontaci v rámci makro-apokalypsy". Podivný mužík (jehož zakomponování do příběhu připomene přítomnost pokoutného "očaře" v Minority Report) je první postavou filmu, které se daří uvést do provozu divákovu mysl. Některým bude Ogilvy (v předloze se tak jmenuje muž, který zahyne při prvním útoku marťanů) blízký ve své zvyklosti řešit problémy "peach schnapsem", jiným se bude zamlouvat jeho odhodlání bojovat. A právě v tomto odhodlání tkví jeho ambivalentnost, která naštěstí nesklouzne k jednoznačnému podivínství. Kéž by všechny postavy byly takové! Ke kladům díla patří, že nás (nikoliv však v rovině rodinného příběhu) nezahrne patetickými symboly – místo likvidace Kapitolu či Empire State Building je zničeno bezpočet obyčejných domků, které se pyšní vyvěšenou americkou vlajkou. Nedojde ani na křesťansko-moralistní scénu, jaká otrávila mnohé (současné) diváky padesát let starého filmového přepisu (režie: Byron Haskin). Zkáza kostela přichází "pro jistotu" se začátkem filmu. Zatímco tematicky blízké filmy z 50. let – vedle Haskinovy Války světů především Den, kdy se Země zastavila (1951, The Day the Earth Stood Still) či Invaze uchvatitelů těl (1956, Invasion of the Body Snatchers) – vyvolávají dodnes jasná spojení se studenou válkou, jaderným zbrojením či "rudou hrozbou", Spielbergova Válka světů bude v budoucnosti velmi pravděpodobně spojována s "dobou, kdy strach budili teroristé". Naivní výkřik malé dcery titulního hrdiny "Is that the terrorists?", kterým reaguje na exploze vyvolané destruktivním počínáním marťanů, si o to otevřeně říká. Je nicméně otázkou, co bude na tuto scénu říkat divák, který takové nápovědy a podněty k vytváření paralel nepotřebuje.

Zatímco s náhlou "výhrou" lidstva nad vetřelci se Spielberg vypořádal výtečně – není jednoduché naservírovat divákovi háklivému na odchylky od příčinného narativu konec typu deus ex machina – rozřešení osobního příběhu titulních hrdinů nelze nehanit. Zatímco v případě kritizovaného konce Minority Report jsem se stavěl na Spielbergovu stranu a hájil jej jako nerušivý dovětek, zcela nemotivovaný a klišovitý závěr Války světů nelze jen tak přejít. Už vzhledem k apokalyptickým okolnostem (miliarda mrtvých) nemůže tento happyend působit příliš dojemně, a vzhledem k tomu, že nepůsobí ani jako "odlehčení" okolní tragédie, je o to zbytečnější. Ke ztotožnění s hrdiny, jak jsem již zmínil, jen těžko dojde a téma soudržnosti (přechodně rozdělené) rodiny samo o sobě zcela nenápadité vyvrcholení neobhájí. Divákovu naději na v rámci možností příznivý konec udržuje jen fakt, že "Cruise prostě nemůže dopadnout špatně". Mnozí jsou také obeznámeni s literárním vyvrcholením, k němuž zcela otevřeně – a v tomto případě tak nepříliš troufale – odkazují úvodní titulky. Nebýt blockubusterového charakteru tohoto filmu a nebýt informovanosti mnohých diváků o předloze, dařilo by se Spielbergovi udržovat náladu filmu v beznadějné pochmurnosti. V kontrastu k až překvapivě hloupým scenáristickým berličkám totiž vyniká Spielbergova schopnost vyprávět obrazem. Scény zjevení mimozemšťanů na povrchu zemském se odehrávají beze slov, gradace je však dechberoucí. Podoba kráčejících "tripodů" může působit archaicky, proč však měnit předlohu, když může být dostatečně působivá i dnes? S "pomocí" likvidačních paprsků jsou myšlenky na archaičnost zažehnány. Mohlo by se zdát, že není mnoho jiných cest jak odvést pozornost od příběhu (událostí) k trikům jako skrze scénu likvidace mnohasetmetrového viaduktu. Přesto však naše soustředění zůstane u tématu (nikoliv však u hrdinů) – jaké by to asi bylo, kdybychom se skutečně setkali s takto vyzbrojeným nepřítelem, který by nechtěl diskutovat? Byla by možnost úniku? Byli bychom mezi těmi, kteří jsou jako první sežehnuti či by se nám dařilo utíkat? A jak dlouho? Tyto otázky si však musíme domýšlet, film se totiž neptá – jen ukazuje. A jako takový je překvapivě nezajímavý. Stejně dobře si totiž můžeme domýšlet otázky jako "je konec marťanské invaze konečným vysvobozením Země?" či "nemůžou přiletět další – už imunní – mimozemšťané?". Síla předlohy zde předstihuje slabost scénáře a vyrovnává se suverenitě Spielbergova filmařského umění. Při prozkoumání formální stránky zaujme, že Spielberg se po A.I. už podruhé odhodlal k tomu, že v koncipování záběrů využívá kulaté předměty. Průhled přes okno rozbité baseballovým míčem či "proměna" rudé planety v červené světlo na semaforu však působí méně vynalézavě než práce s podobnými objekty ve zmiňovaném A.I.. Hledání odkazů k jiným Spielbergovým filmům je předmětem mnohých internetových diskuzí.

Mýlil jsem se, když jsem v tematickém článku o Válce světů napsal: "/.../ je však možné, že [Spielberg] při svém "člověčím" přístupu do svého filmu zakomponuje "alespoň" motiv spolupráce všech národů tváří v tvář smrtelnému ohrožení." (www.filmweb.cz) Spielberg zůstal svému "člověčímu" přístupu blízký ve vypodobnění intimně-rodinného příběhu, škoda jen, že nás vtáhl jen do invaze samotné a ne už do dobrodružství svých hrdinů. To by totiž z jeho filmu, který tak trochu hazarduje s pověstí předlohy, učinilo nezapomenutelný zážitek. Takto můžeme jen litovat, že celistvost příběhu neodpovídá harmonii jednotlivých sekvencí a záběrů.

Viktor Palák | 24.07.05

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb