• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Filmy

DEAR WENDY

Můj miláček ráže 6,65
2005 Zentropia/Nimbus Film

Těžko říci, zda je český distribuční název filmu "Dear Wendy" záměrným odkazem k módnímu glumovskému "můj milášek" (které se dostalo už i do mobilních "vyzvánění"). Jisté ale je, že volba titulu MŮJ MILÁČEK RÁŽE 6,65 je volbou obhajitelnou – vystihuje totiž dva aspekty vztahu, který hrdinové filmu chovají ke svým zbraním: vztah láskyplný a vztah vědecký. A takový je i film samotný – ze strany režiséra Vinterberga láskyplný, humanistický, ze strany scenáristy von Triera vědecky precizní a vypočítaný (nikoliv však v negativním slova smyslu). Otázkou je, do jaké míry se tato dvě pojetí podařilo skloubit.

Osmnáctiletý Dick (Jamie Bell se pět let po BILLYM ELLIOTOVI opět představuje jako horníkův syn) žije v městečku Estherslope (taky vám připadá, že názvy von Trierových amerických měst – dále Dogville a Manderlay – zní skutečně ryze americky?). Dickův otec zahyne při důlním neštěstí, opustí ho i černošská chůva Clarabelle (Novella Nelson známá z vedlejších rolí v DOKONALÉ VRAŽDĚ či ĎÁBLOVĚ ADVOKÁTOVI) a jeho novou společnicí se stane pistole, kterou pojmenuje – ano, Wendy. Dalo by se říci, že i to málo, skrze co je nám Dick představen, je irelevantní: stěžejní je, že je loser a má zbraň. Na to, že von Trier roubuje modelové situace na střízlivě představené hrdiny, už jsme si v poslední době zvykli. A byl-li by MŮJ MILÁČEK RÁŽE 6,65 von Trierův film, záviselo by naše hodnocení především na tom, jak jsme ochotni taková východiska akceptovat. MŮJ MILÁČEK RÁŽE 6,65 však vznikl pod režijním vedením Thomase Vinterberga – tvůrce s rozpoznatelně jiným rukopisem – a tak by bylo nesprávné a nespravedlivé sledovat tento film jako dílo von Trierovo. A to navzdory tomu, že jeho scenáristické postupy jsou ve filmu více než patrné. Je však třeba na filmech Milana Cieslara špatné právě to, že z nich čiší Körnerův (tedy scenáristův) pohled na svět?

Přestože mnozí budou velice rádi "Dear Wendy" vnímat jako další z von Trierových antiamerických pamfletů, zůstává toto dílo především filmem Thomase Vinterberga. A ten se, pravda, bude muset vyrovnat s tím, jak moc je jeho film spojován hlavně s von Trierem. A to navzdory mnoha tvůrčím vkladům, které utlumily scenáristovu tezovitost a předlohu značně modifikovaly. Vinterberg zlidšťuje to, co by von Trier s největší pravděpodobností rozkryl ve vší surovosti. Troufám si odhadnout, že zatímco z von Trierova filmu by trčela především scéna, v níž Clarabelle zaútočí na šerifa, ve Vinterbergově pojetí má navrch téma duchovního propojení se zbraní (kterého Dick, jak si myslí, dosáhl). Režisér jakoby se držel skutečnosti, že "bytí Dandym" je něčím revoltujícím, ale i křehkým. Upřímně – kdybyste nebyli informováni o tom, že autorem scénáře je Lars von Trier, zabývali byste se tak moc tím, jak adresný je zde vypodobněný heroický nihilismus? Vnímali byste "miláčka" jako film vysmívající se americké posedlosti zbraněmi? Přišlo by vám tak otravné, že doupě Dandyů (a taky jejich střelnice) se jmenuje "Chrám" (Temple)? A co takhle pohlížet na tento film jako evropskou velko-koprodukci, která dala příležitost především americkým a kanadským hercům?

Přestože Vinterberg eliminoval podstatnou část vypravěčova komentáře (a navíc tuto "funkci" svěřil samotnému protagonistovi), rád přijal von Trierovu preciznost a modelovost postav i prostředí. Malé městečko (a především centrální prostranství) by mělo vzbuzovat pocit jistoty – navíc když ho hlídá policista "správňák", který je přiblížen něčím tak "lidským" jako je záliba v koblizích (ambivalentnost této postavy výtečně vystihl Bill Pullman). Pan Salomon (majitel obchodu) má přesto paranoidní obavu z útoku gangů. Clarabelle přesto nosí v tašce brokovnici. Kompozice prostředí však spíše než k DOGVILLE a MANDERLAY odkazuje k Arizonskému Superioru z U-TURN Olivera Stonea – nejen pro podivné obyvatele, kteří jsou zpravidla vykreslení skrze jeden dominantní rys, ale i skrze těžko rozšifrovatelné dobové zakotvení. Můžeme brát třeba obskurní Susanino hračkářství jako něco výsostně Amerického? A pokud nikoliv, oslabí tato "neamerickost" fakt, že Stevie pojmenoval (jako první) svou zbraň, protože "Patton to taky udělal"? Přestože můžeme odpoutání-se od předlohy brát jako klad, místy je zmírnění jasně cílených (a nesmírně účinných) von Trierových nápadů na škodu – například ve scéně, kdy extatický Huey činí své první kroky bez pomoci ortézy či berlí, přičemž ale ve stejnou chvíli umírá. Na druhé straně udělal Vinterberg dobře, když se poddal a ponechal ve filmu písně britské skupiny The Zombies. Docílil tak více snového vyznění (zcela právem je tato "skupina jedné řádné desky" znovu objevována coby kapela, která výtečně vystihla náladu 60. let) a návdavkem i intertextuálního propojení, když některé písně nesou názvy související bezprostředně s dějem ("Woman", "The Way I Feel Inside"). Aby také ne, když von Trier komponoval svůj scénář částečně právě okolo těchto písní.

Jsou hlavními hrdiny lidé nebo zbraně? Lze zobrazením dětinského sdružování a personifikováním pistolí učinit ze zbraní "hrdiny"? Sotva – a je tudíž správné, když celý film vnímáme jako hru. Hru pubertálních outsiderů, hru scenáristy, hru režiséra. Hrdinové si hrají na společenství s potenciálem "změnit svět" (jak Dickovi předpověděla už Clarabelle). Scenárista si hraje s diváckými očekáváními a místy i trpělivostí. A režisér hraje hru intertextovou – to když odkazuje nejen k von Trierovu DOGVILLE, ale i k westernovým stereotypům. A oprostí-li se divák od prvotních předsudků, je pravděpodobné, že bude do této mnohovrstevnaté hry vtažen. A bude to zhruba tak těžké, jako nemyslet na montypythonovského prodejce matrací, který měl – stejně jako Freddie – tendenci násobit čísla. Tedy – nebude to lehké, ale stojí to za to.

Viktor Palák | 30.10.05

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb