• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Filmy

SLUNEČNÍ STÁT

Sluneční stát
2005 První veřejnoprávní, Titanic, Česká televize, CinemArt, Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, Ministerstvo kultury SR

Z životů a míst, v nichž se pětkrát denně stmívá a jednou týdně svítá

"Hořké moje štěstí – Ostravo, Ostravo." Jaromír Nohavica

Dějovým základem SLUNEČNÍHO STÁTU – filmu, který humorem nesrší tak jako jeho trailer, ale přesto je filmem nesmírně vtipným – jsou příhody čtyř čerstvě nezaměstnaných mužů. Tito "hrdinové dělnické třídy" (jak je s nadsázkou označuje podtitul filmu) jsou propuštěni ze zaměstnání a na vlastní pěst (ale společně) si shánějí finanční výdělek. Pryč jsou doby, kdy byli horníci a hutníci takřka přepláceni… SLUNEČNÍ STÁT je tvořen shlukem jen částečně provázaných životních epizodek, které jsou výtečně sepsány, vypointovány a "katalogizovány" do celku. Filmu proto nezle vyčítat absenci pevnější dějové osy – i závěrečné klukovské usmíření na trampolínách je jednou z malých, každodenních událostí, a tudíž neslouží jako "očistné" vyvrcholení filmu, jako jeho dramaticky přepjaté vyústění, happyend či poučení. Scenáristé – režisér Martin Šulík a jeho stálý spolupracovník Marek Leščák – za hlavní hrdiny zvolili odlišné typy, z jejichž letmo načrtnutých charakteristik a vizáží by mohly vyrůstat prvoplánově komické (či dramatické) kontrapunktické scény. Autoři se naštěstí neomezili jen na primární poznávací atributy (drsňák, nezastavitelný svůdník, staromilský taťka, "loser"), ale své hrdiny též svědomitě vybavili charakteristikami povahovými, jakož i rodinným a partnerským zázemím. A teprve na základě takto vytvořených postav začali budovat příběh. Příběh, který je pečlivě uspořádán a jako takový stojí v přímém kontrastu k neurovnaným životům hlavních hrdinů. Zatímco ti prožívají řadu neúspěchů (prokládaných dílčími úspěchy, abych parafrázoval slogan filmu), scenáristům vychází takřka vše. Kompaktnost filmu je přes zjevnou epizodičnost obdivuhodná, jen občas "trkne" sice trefná, ale přece jen příliš teatrálně deklamovaná věta ("Nebojíš se, že odtud spadneš?" – "Ne, já se bojim, že odsud skočim."). SLUNEČNÍ STÁT je pečlivě sepsanou reality show – postavám vhlížíme do nejintimnějšího soukromí a navzdory tomu, že sledujeme autorské konstrukty, můžeme snadno pocítit sblížení, jaké se při skutečné (sterilní) reality show "Big Brother" nedostaví. Očekává-li divák nadsázku, která je přítomna v samotném názvu filmu (odkazujícím k Campanellově vizi sociálně spravedlivého zřízení) a též ve sloganech filmu, bude zaskočen, neboť navzdory humoru zůstává SLUNEČNÍ STÁT mimořádně při zemi.

V zápletkách s pochybnými špeditérskými zakázkami má příběh strukturálně blíž k Schulhoffově komedii Příště budeme chytřejší, staroušku! než k britským sociálním tragikomediím (Do naha!, Billy Elliot), které jsou v souvislosti se Slunečním státem zmiňovány příliš často, až jsou vzbuzována neopodstatněná očekávání. Podobnost se Schulhoffovou taškařici nicméně spočívá jen v základní premise: skupinka mužů (dva u Schulhoffa, čtyři u Šulíka) se pokouší o rychlé nabytí jmění. Přes Schulhoffovy satirické ambice jeho filmu sociální podtón schází a ani Šulík neprosazuje do popředí ekonomickou situaci svých hrdinů. Vždyť finančním otázkám (splácení všemožných dluhů) se nevěnuje, mnohdy až na úkor diváky tak vyžadované hodnověrnosti. Ostravsko je nicméně známo coby kraj s vysokou nezaměstnaností a nízkou životní úrovní, a jako takové samo o sobě tvoří rámec týkající se finanční nestability.

Jako velice šťastný se ukázal nápad producenta Čestmíra Kopeckého zasadit děj filmu právě do Ostravy – města, které už dávno není jen městem černým, ale stále je tak vnímáno. Obyvatelé jiných industriálních regionů (Mostecko, Sokolovsko) se možná budou bouřit, ale severočeská "měsíční krajina" ostravské kouzlo nemá. Na Slunečním státě je vidět režisérovo přiznané okouzlení "černou perlou", je vidět, že naplno zapojil své pozorovací schopnosti a "odkoukané" dokázal kompletovat do celistvého autorského pohledu. Zatímco Bohdan Sláma ve svém přeceňovaném filmu Divoké včely zpitvořil a neúnosně zkarikoval vesničany z Bruntálska, Martin Šulík (podpořen ostravskými divadelníky) přesvědčivě vkomponovává do filmu rysy skutečných "Ostravaku". Hrdiny Slunečního státu byste mohli potkat na Bazalech při fotbalovém zápase, či "po šichtě v putyce". Šulík ale ze svých hrdinů nečiní univerzální typy, které by ztělesňovaly "typické Ostraváky" či "typické české dělníky".

Režisér neváhal začlenit do příběhu fotbal a Stodolní ulici – dva (současné) poznávací atributy města Ostravy. Naneštěstí právě skrze toto rozhodnutí se do filmu vloudil náznak povrchnosti. Stodolní ulice zde může implikovat "ostravskou E 55", hromadný zpěv hymny Baníku Ostrava (ač je ozvláštněn a "zpoetičněn" propojením se zvukovou složkou filmu) je pouze zbytečnou ozdobou, zvlášť když v příběhu fandovství nehraje žádnou roli. Tato drobná narážka na ostravské reálie ve filmu, který není o fotbale, přesto vadí mnohem méně než nezodpovědná práce s tematikou kopané v Non Plus Ultras. SLUNEČNÍ STÁT není zdaleka prvním filmem, jehož děj byl (částečně) umístěn do Ostravy. Tím úplně prvním byl němý snímek Šachta pohřbených ideí, který stejně jako Poslední výstřel využil Ostravy coby města těžkého průmyslu. "Národně-výchovný škvár" Tanková brigáda vrcholí osvobozováním Ostravy, snad i proto, že postava Miloše Sýkory, který zachránil most (dnes nesoucí jeho jméno) a umožnil tak vjezd osvobozeneckých vojsk do centra města, mohla posloužit jako příklad hrdiny, jaké dobový režim hledal a potřeboval. I jiná díla – naposled právě Non Plus Ultras – mají problémy s tvůrčím využitím charakteru města, které bylo i ve své "černé podobě" inspirací mnoha umělcům (nabízí se Jaromír Nohavica či Petr Bezruč, opomenout bychom neměli ani literáty Františka Sokola Tůmu, Viléma Závadu či malíře Jana Václava Sládka). "Duši" Ostravy, či snad jednu z jejích podob, vystihl až SLUNEČNÍ STÁT. Tvůrci náladu města zachytili díky výběru lokací i práci s mluvou (pomáhal ostravský – a nyní i pražský – divadelník Radovan Lipus). Šulík (se svými ostravskými spolupracovníky) mimořádně pozorně vybral tovární komplexy (pro předělové pasáže filmu), rodinné domky i "nahodilé" lokality. Využití ostravské mluvy nevyčnívá, neirituje (jako například směšná "slováčtina" v Krejčíkově Froně) a hercům "sluší". Vulgarismy nejsou prvoplánové – jsou součástí jadrné ostravštiny, živené dělnickým prostředím i fotbalovými popěvky. Slovní humor z lokální specifičnosti někdy vychází (hojně citovaná promluva o "barvoslepem cypovi"), jindy nikoliv (Evin "odchod rudé armády"). Právě skrze aplikaci lokálního jazyka na sebe upozorňují mnozí herci – ve filmu debutující členka Divadelní společnosti Petra Bezruče Lucie Žáčková, herečka Národního divadla moravskoslezského Anna Cónová. V Ostravě působí též představitelé obou taxikářů (Radek Aubrecht a Norbert Lichý) a učitele (Jan Číhal, jehož známe ze Zelenkovy fádní znělky karlovarského festivalu).Oldřich Navrátil naštěstí nevariuje svého "taťuldu" z Bylo nás pět; zřejmě nejexpresivnějším herectvím zaujme slovenský (loutko)herec Ivan Martinka (v roli Tomáše). Beze zmínky nelze přejít fakt, že tvůrci zmiňovaný "česko-slovensko-polský kulturní kotel" je zastupován pouze Čechy a značným množstvím Slováků. Poláci zůstávají – zajisté i z produkčních důvodů – opomenuti. Pragocentrismus dostává na frak nejen tím, že SLUNEČNÍMU STÁTU je hlavní město ukradené (čímž neříkám, že je Prahu v českých filmech třeba zohledňovat), ale též tím, jak vyniknou (mimo jiné) členové mimopražských divadel. A bude to jako v anketách o "objev roku", v nichž zpravidla bodují už zaběhaná jména. "Nováčkovského" uznání se dočkají ti, kteří si potlesku zasvěcených už nějaký ten rok užívají.

SLUNEČNÍ STÁT by mohl představovat ideální podobu takzvané smutné či hořké komedie, žánru, který se mnohým pro svou četnost v české kinematografii už zprotivil. Šulík však není nostalgický, nevyvažuje smůlu něžným pohlazením – hořkost je integrální součástí komplexu, není jen kompenzací "světlejších" chvil. Mnohé postavy jsou sice dobrotivé (servírka Eva – Lucie Žáčková), avšak zároveň přímé a pragmatické. Hrdinové čelí realitě, neschovávají se před ní, nepřetvařují se. I když k tomu nemá daleko, ani (přechodně) zoufalý Tomáš nekončí jako Melvillův písař Bartleby – tedy jako člověk zbytečný a rezignovaný. Hrdinům SLUNEČNÍHO STÁTU se dějí drobné (opomenutí sundat nemocniční návleky) i větší (rozchod s partnerem) "tragédie", jejich přístup k životu je však přímý – ví, že vedou těžký, ale ne zoufalý boj a bez zbytečných iluzí se perou. SLUNEČNÍ STÁT je v těsném kontaktu s realitou jako málokterý ze současných českých filmů, které se o takový kontakt pokoušely.

Když se někteří Ostraváci dozvěděli o tom, že se v jejich městě bude odehrávat celovečerní film, říkali režiséru Šulíkovi: "To zas bude cypovina.". Dobrou zprávou pro ně i pro diváky odjinud je, že SLUNEČNÍ STÁT rozhodně cypovinou není.

Viktor Palák | 01.07.06

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb