• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Recenze

MOONSORROW – V-Hävitetty

2007 Spinefarm Records

Střízlivění vikingských bojovníků

V rozhovoru z roku 2005 se zpěvák finských MOONSORROW Ville Sorvali ohrazoval proti označování jeho kapely nálepkami viking a folk metalu. "Říkejte nám jakkoliv, ale ne takhle.", lomozil. Co je to ale platné, když jedny z nejčastějších (a oprávněných) asociací řadily jeho kapelu právě do těchto kategorií. Vikingská mytologie (či způsob jejího podání) vykazuje přes proklamovanou nepřikrášlenost značnou míru atraktivity přecházející občas do kýče (sami MOONSORROW to dokázali ve videoklipu k písni "Jumalten Kaupunki", v němž symbolika vyvěrá především ze zjevně omezeného rozpočtu). A folk metal není kategorie, v níž by házel řepou Karel Plíhal, ale "folklórní metal", metal čerpající z lidových tradic. A obě tyto definice MOONSORROW (mimo jiné) naplňují, přičemž vedlejším styčným bodem může být působení kytaristy Henriho Sorvaliho v oblíbených FINNTROLL, kteří od Vikingů, zdá se, přejali především lásku k bujarému veselí (nic proti tomu – oslava hédonismu patří k metalu jako takovému a o viking metalu to platí dvojnásob).

Přes nepochybnou ctižádostivost, která se projevovala především v délce skladeb, však MOONSORROW až na výjimky rýsovali podle jednotné šablony atmosférické zvuky – ryčný zpěv – skočné pasáže doprovázené tradičními nástroji – usilovné řezání do kytar. Občasné náznaky progresivních pasáží se jen neprůbojně vynořovaly ze sborového zpěvu, ale byly jím zpravidla brzy přehlušeny. Na nové desce však MOONSORROW přestali mluvit o nenáviděných škatulkách a začali konat. Výsledkem je faktický odklon od folk či viking metalu, odklon v podobě atmosférického alba, v němž tentokrát ambicióznost nezůstala u délek skladeb (ty jsou na bezmála hodinu dlouhém albu jen dvě). Pro posluchače, kteří jsou otevřeni náruči nevyzpytatelné zimní krajiny to je výtečná zpráva, stejně jako pro příznivce pagan metalu. Pro příznivce neškodné finntrollovské skotačivosti už to tak jednoznačně dobrá novina není (byť i oni na "V-Hävitetty" najdou "své" momenty).

Doba debutové dlouhohrající desky "Suden Uni", v níž skočné mezihry prokládaly výkřiky "hey! hey!", a která neměla daleko k jakýmsi "NIGHTWISH pro opravdové chlapy", je pryč. (Sám Ville zavrhl hopsavou skladbu "Pakanajuhla" jako "tupou".) To, co bylo nesměle započato deskou "Kivenkantaja" a posunuto dále albem "Verisäkeet", završili MOONSORROW na své novince. Nenechali se svázat "povinnou" strukturou skladeb, při jejichž komponování je třeba myslet na splnění určitého počtu "daných" atributů, pustili uzdu svým kompozičním možnostem a výsledek stojí za to. Hudba už není optimální jen jako kulisa (ať už při práci či u pivního popíjení), ale nabádá (a to se týká především první kompozice) k soustředěnému poslechu.

MOONSORROW jakoby se rozhodli nekřičet pravdu o tom, že "žádný člověk nemůže nikdy vlastnit tuto zem" (závěr písně "Jotunheim" z desky "Verisäkeet"), ale rozhodli se hudebně vyjádřit, v čem spočívá nepodmanitelnost severských hvozdů. Prvoplánovou výbojnost nahradila přemýšlivost, poselství už nevyvěrá především z textů (anglické překlady jsou na webu kapely), ale z celkové nálady, hlas zpěváka zní spíše naléhavě než za každou cenu agresivně, prožitek je celkově autentičtější, přirozenější. Druhá ze dvou kompozic má nicméně ke známé podobě kapely přece jen blíže – MOONSORROW se zde až příliš spoléhají na klasické atributy žánru (v čele s mužským sborovým zpěvem), folk metalové vlivy zde nejzřetelněji doznívají a celkovou úroveň desky to naneštěstí shazuje.

MOONSORROW hladí proti srsti nejen svou "vikingskou" chrabrostí a drsností, ale též neochotou vycházet vstříc takzvaným "Vikingům" v řadách fanoušků, kteří si vyžadují stále stejný mustr drsné hudby prokládané housličkami či píšťalami (vliv Jethro Tull na folk metal je nepopiratelný) vhodné zejména ke skotačení u táboráku obklopeného prázdnými soudky od piva. MOONSORROW se z hlediska přístupnosti posunuli směrem k takovým SOLEFALD a symbióza desky "V-Hävitetty" stojí za vyzdvižení, byť nedosahuje sevřenosti tvorby zmíněného chmurného dua a mírně plytká majestátnost zde stále ještě převládá nad nikoliv ponižující pokorou (které je však z alba patrná, a o kterou si témata i prohlášení kapely říkají). Zatímco na dřívějších albech MOONSORROW čas od času působili monotónně a uspávali jako noční cesta po dálnici, nyní bystří a jitří smysly jako projížďka serpentinami v úchvatné severské krajině. Komu vadí, že tato projížďka nezahrnuje oddechové zastávky na nejeden žejdlík piva, ať nenasedá. Ostatní nechť vítají na palubě.

Viktor Palák | 09.01.07

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb