• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Reporty

Alexandrovci

02.05.07
Brno, hala Rondo

Po recenzování, reportování a rozhovorování s Insanií jsem potřeboval trochu vyčistit hlavu – a jako nejvhodnější se jevila návštěva koncertu zcela odlišného hudebního žánru. Volba padla na koncert legendárního ruského armádního souboru.

Konečně koncert, na kterém jsem nepatřil mezi nejstarší návštěvníky! V publiku bylo ale překvapivě hodně mladých lidí, a moje obavy, že to bude jen nostalgické vzpomínání starších ročníků na doby minulé, se naštěstí nepotvrdily.

Už od počátku koncertu bylo jasné, že hudba bude mít "koule". Přesněji řečeno mnoho ruských párů koulí v armádních uniformách – na pódium zaplněného Ronda totiž v 19.09 hod. nastoupili ALEXANDROVCI. Již minutu před tím se poprvé ozval potlesk, tentokráte to však byl pouze solidní potlesk nedočkavců. Po chvilce už to přišlo – jako první napochodoval na podium orchestr, ve kterém kromě tradičních žesťových nástrojů nechyběly ani tradiční ruské balalajky a jiné tradiční brnkací nástroje, taky dvě harmoniky. Na pódiu již byly dvě sady bicích a mohutné tympány. Posléze jsem napočítal 26 muzikantů a 2 dirigenty. Pak už nastoupil sbor 37 zpěváků s červenými deskami - celý ansábl samozřejmě v uniformách ruské armády, včetně klasických talířovitých čepic. Uvítací potlesk byl tak mohutný, že by každou kapelu potěšil po konci jejich vystoupení. První song byl samozřejmě o Rudé armádě – svižná pochodová píseň, při které po pódiu pochodovali vojáci s vlajkami Ruska a České republiky.

Poté přišla na pódium uvaděčka a oznámila, že k nám Alexandrovci zavítali po loňském úspěchu v Praze, že soubor slaví 80 let trvání a že členové souboru jsou ve věku od 21 do 80 let. A taky řekla, že po jejich vystoupení zůstane suché pouze oko skleněné – což hned druhý song potvrdil – "Vajna narodnaja" (samozřejmě budu používat fonetické přepisy ruštiny). Tento legendární song druhé světové války (v Rusku nazývané Velká vlastenecká válka) jistě všichni znají z mnoha vojenských filmů, a u nás je jeho význam srovnatelný snad pouze s písní husitů "Kdož sú boží bojovníci". Trochu mi bylo líto, že tento song nezapěli Alexandrovci den předtím v Brně na ulici Bašty některým našim neonacisticky smýšlejícím spoluobčanům a připoměli jim tak několik historických faktů...

Při třetím songu, který zněl jako z pohádky Mrazík, se naplno rozezněly balalajky a další charakteristická ruská brnkadla. Sólista si zapěl píseň o černookém děvčeti tak, že jsem se bál, že v Rondu začnou praskat žárovky. Ostatně skvělou hlasovou vybavenost prokázali všichni sólisté. Čtvrtá píseň byla beze zpěvu a dala prostor ruské taneční šikovnosti. 12 námořníků (oblečky ala Mňága a Žďorp) předvedlo pěknou taneční grotesku, postupně se přidali i další dva tanečníci. A vskutku bylo na co koukat. Skoky přes nohu, kterou si vojáček držel v ruce ve výši svého pasu, tanec se skoky připomínajícími tradiční brazilské taneční "karate", ruský tanec "kozáček" s držením pouze jedné ruky na zemi, "kozáček" s rychlým střídáním pravé a levé ruky do rytmu vykopávaných nohou (fakt nevím, jak to jinak popsat) – prostě pogo hadra!

Pátý song "Večernyj zvon" začal odbíjením kostelního zvonu a proměnil se v ruský gospel s balalajkami. Parádní sametový hlas sólisty s citem pro hudbu a výrazovost, jaká je snad slyšet pouze u černochů (pardon – afroameričanů). Nejen gradace skladby v podání sboru udělala z této písně silnou emotivní věc. Stejný sólový zpěvák si pak střihnul rychlejší song o mladých cikánkách (ano, o cikánkách). V sedmé písni dostaly prostor harmoniky a další sólový zpěvák, jehož hluboký hlas v lese by jistě způsobil opadání veškerých šišek v dosahu několika kilometrů. Pak přišla osmá skladba – úvod jak z hororu vyústil v rozvernou kabaretní píseň se známým refrénem "oči čjornyje, oči...". Střídání rytmů v této skladbě a jedna kompozičně složitější pasáž způsobila, že jsem si ke skladbě poznamenal slovo "progresivní". V tu dobu byl již potlesk diváků takový, že soubor muzikantů musel po každém songu vstávat.
Devátý song byla očekávaná klasika "Kakalinka" – no kdo by neznal popěvek: "kakalí, kakalí, kakalínka maja". Protože zase nejsem tak starej, pamatoval jsem si jen refrén. Skladba je však poskládána i z pomalých pasáží a míst, kde naplno vyniknul hlas sólisty i sboru – a to byla opravdová lahůdka pro fajnšmekry. Při tomto songu jsem pochopil, co znamená rčení "mít hlas jak zvon". V pomalé pasáži, zakončené bez sboru, si sólista držel svůj tón proklatě hluboko a dlouho, takže píseň byla několikrát téměř přerušena potleskem. Pro mě byl největší peckou této skladby ale výkon sboru – na konci jedné části songu zpěváci gradovali stylem, který by do svých alb brala kdejaká blackmetalová kapela. A když dokončoval sbor další pasáž svým samotným dlouhým "Ó" – to byla paráda jak od tibetských mnichů! Po skončení songu soubor ihned přidal rerfrény, ve kterých sólista opět 2x exceloval svými dlouho drženými tóny, a sbor si 2x zopakoval tibetské "Ó". Po posledním refrénu mi bylo jasné, že návštěva koncertu byl vynikající nápad.

Desátý song byl taneční – nejdříve nastoupilo šest Marfušek a šest molodců v kostýmech s převahou černé barvy, bohatě zdobených zlatými výšivkami. Legrační byly čepičky chlapců, připomínající pokrývku hlavy trpaslíků z pohádky o Sněhurce (viz foto). Poté se začali přidávat další tanečníci: tři v červených, dva v zelených, tři v bílých a tři ve zlatých kostýmech. Dívenka v zeleném předváděla ultrarychlé otočky, při kterých vynikly její skvělé nožky. Jednotliví mládenci se předháněli v umění tance "kozáčka", vše vyvrcholilo velkolepým barevným finále. Po aplausu následoval malý taneční přídavek. Poté přišel na pódium František Preisler – český dirigent, delší dobu s Alexandrovci spolupracující. Ten oddirigoval kousek opery Giuseppe Verdiho z roku 1843 – Nabucco, konkrétně "Sbor židů", ve kterém se zase předvedl sbor.

Další český zástupce přišel hned poté – v instrumentálním songu č. 12 si na nablýskaný saxofon přišel střihnout parádní procítěné sólo Felix Slováček. Byla to nějaká tesknější filmová melodie, při které jsem věnoval vzpomínku jeho manželce Dádě Patrasové a slavné "mořské" scéně ze seriálu Návštěvníci :-). Ve třináctce dostala prostor i sólistka v temně krvavém kostýmu (známý song, ale ta moje paměť). Čtrnáctka v tempu "um ca ca", s perfektní sborovou gradací a grand finále, byla o ruské krajině, vinohradu, skalách nad řekou – "Moldavanka". Patnáctka "Děň pabědy" byla věnována dnem vítězství, dnem radosti, i když jak zpíval sólista "ahoj mami, nevrátili jsme se všichni". Další pěkná pochodovka zase dala prostor tanečníkům v uniformách různých složek ruské armády (pozemní vojsko, námořnictvo, letectvo a speciální síly), nechyběly ani dvě trumpetistky a dalších osm vojaček (těm by se velelo!). Tanečníci jsou rusáci prostě super – námořníček dělal vrtulky, až jsem se divil, že se neprovrtal skrz pódium, pak následovaly ukázky "kozáčka" na všechny možný a nemožný způsoby. Vše završil společný nástup s vlajkami a odchod tanečníků.

Specialitou Alexandrovců je i to, že v každé navštívené zemi zazpívají nějakou domácí píseň v jazyku hostitelské země. V Brně to byla milostná píseň z vojenského prostředí – "na koníčka si vyskočím, šavlička zablejskne se, a moji milé praskne srdce". Na tuto písničku si Alexandrovci konečně otevřeli svoje červené desky s textem :-). Na osmnáctý song přišla na pódium lidová muzika z Těrchové, a osm slovenských muzikantů v krojích si zahrálo a zapělo s Alexandrovci nějakou slovenskou lidovku.

Ve 20.45 hod. se všichni účinkující nahrnuli na pódium a zazněl další hit, který je v našich končinách znám v mnoha jazykových úpravách, zejména ve verzi o Nině, která šla do kravína – ano, byla to "Vychodila na běreg Kaťuša", na jejíž konec aplaudovalo Rondo ve stoje.

Po zaslouženém potlesku přidali Alexandrovci song o ruských hvězdách, při kterém se řady sboristů začali kolíbat do rytmu. Po skončení songu se rozsvítilo světlo v Rondu a sborové pohádky byl konec.

Říká se: "Kdo neslyšel a neviděl Alexandrovce, nepochopí ruskou rozervanou duši!" Je fakt, že po tomto skvělém jinožánrovém koncertu možná někteří ruskou duši pochopili. Na pochopení systému fungování monstrozního státu Rusko, založeného na korupci, špatně skrývané diktatuře a obrovském rozdílu mezi sociálními vrstvami obyvatel, by však nestačila ani tisícovka takovýchto skvělých koncertů.

Tomáš Holub | 06.05.07 |

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb