• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Recenze

MARILYN MANSON - Eat Me Drink Me

2007 Interscope

Úplně nahý Marilyn Manson!

Po čtyřech letech a v zásadě z ničeho nic přichází MARILYN MANSON s novým albem, okolnosti jehož vzniku již půl roku propírají nejen hudební periodika. S albem, na němž se nezaobírá Amerikou a stavem společnosti, albem, jehož impresionistická rovina se od výmarské burlesky ("The Golden Age of Grotesque", 2003) přesunula do samého srdce umělce, které bylo zraněno, ale ne natolik, aby byla paralyzována vyjadřovací schopnost jeho nositele. Rovnice "sebevědomé výroky autora – špatná deska" zde platí jen zdánlivě. Manson si nicméně přestal nabíhat na invektivy obsahem alba a provokuje spíše vyjádřeními v rozhovorech, čímž desce zajisté dělá dobrou reklamu, ale zároveň odvádí pozornost od jejího křehkého obsahu. Vampýra Mansona však nadávkami nezabijete, nezabijete ho ani ranou přímo do srdce – ledaže byste stříleli Amorovými šípy.

MARILYN MANSON – bezesporu už sólový interpret a nikoliv skupina skrývající se za jménem frontmana – provokuje už samou svou existencí (snad proto tolik nenávistných vyjádření na webových fórech, která se více než desce věnují psychoterapii jejího autora). Pod rouškou provokace, která je však tak jemná, že ji neprokoukne jenom ten, kdo ji prokouknout nechce, se opět skrývají chytře nakousnutá témata, v případě "Eat Me Drink Me" spíše téma jediné: láska. Manson se před svými posluchači více než kdy dříve odhalil a bezmála na dřeň osekal i strukturu písní nesoucích se na jejich stěžejních motivech, které jsou jen občas proloženy baladickým zpomalením či – a to zejména – klasickým kytarovým sólem, což je prvek, na který není snadné si zvyknout.

Z alba je sice částečně patrná urputnost, s jakou "muselo" ven, z textů zase jejich terapeutická rovina, celek však zůstává citlivou rockovou deskou, která z bolestivosti nikdy nepřejde do uplakanosti. Manson natočil více desku o sobě než pro sebe. I nadále se vyjadřuje lapidárně, ale nikdy ne polopaticky. Sděluje, co muselo být sděleno, a v takové situaci není na místě opatrné přešlapování. "Nemohl jsem z ní sundat oči a oči nebyly to, co jsem z ní sundal". Přímočaré? Ano. Hloupé? Naopak.

Pilotní píseň "Heart-Shaped Glasses (When the Heart Guides the Hand)" je přes výrazovou odlišnost pro album v mnohých ohledech typická. Za prvé: obsahově je nesmírně přímá (videoklip, v němž vedle věhlasných Suicide Girls známých zejména z klipu projektu PROBOT účinkuje i Mansonova nová partnerka, připomene jiný zamilovaný popkulturní kus: baladu "You Are Not Alone", v níž se MICHAEL JACKSON mazlil se svou tehdejší chotí). Píseň rovněž v přímých citacích přiznává inspirační zdroje (Lolita, Bonnie a Clyde) a především v ní vynikají dominantní kompoziční postupy (pochodově primitivní bicí, prosté kytarové linky a zejména procítěný zpěv, který dosáhne svého vrcholu v naléhavé "Just a Car Crash Away").

Tematicky se Manson dotýká vampyrismu i kanibalismu, především ale přichází s množstvím bolestně poetických komentářů zraněného člověka, který zjistil, že zeleným trávníkem lásky se plazí hadi, a který pocítil, jak snadno dokáže žena "nechat zmizet ta malá zadostiučinění" ("Putting Holes in Happiness") a jaký je život s někým, kdo "není nevěrný, ale vám nevěří" ("The Red Carpet Grave"). "Za tenhle zločin mě budou hledat a ty řekneš: alespoň někdo tě bude chtít mít" deklamuje Manson procítěně v "Are You the Rabbit?", další z písní, v níž se palčivě snaží zkrotit dotírající démony.

Přes její "písničkářskou" formu nelze říci, že by na desce chyběly reminiscence Mansonovy předcházející tvorby. Baví-li někoho stále hledat reznorovské ozvuky, zaslechne je v některých stroze "recitovaných" textech a nejzřetelněji pak v disharmonicky vygradované předposlední skladbě "You And Me And the Devil Makes 3", písni strukturou podobné "s(AINT)" z předchozího alba.

Závěrečná balada pohrávající si s tématem rituálu eucharistie (ojedinělou narážkou na dřívější antikristovská léta) a flirtující s Alenkou v říši divů (Masonova snového filmu "Phantasmagoria: The Visions of Lewis Carroll" bychom se měli také dočkat už letos) i německým kanibalským případem (Armin Meiwes byl inspirací i RAMMSTEIN, viz "Mein Teil"), je jen ilustrací verše z jedné z předchozích písní: "když už budoucnost potřebuje barvu, vymalujme si ji černě". Diagnóza desky přichází od samotného Mansona: "díra je, kde srdce je". Interpretace tohoto verše z první skladby může sloužit jako klíč k celému albu.

"Eat Me Drink Me" je deskou, jakou bychom od Mansona zřejmě nečekali, deskou jejíž zasmušilost jakoby autor občas poněkud nešťastně kompenzoval sebevědomými výroky ("Mutilation Is the Most Sincere Form of Flattery" má být přímým osočením skupiny MY CHEMICAL ROMANCE, kteří podle jeho samého Mansona vykrádají). A přestože se Manson pro toto album oděl do černého, nevznikla deska bezbarvá, nýbrž temně erotická, soukromě epická a vymalovaná v podobných, ale o to nuancovanějších odstínech.

"Eat Me Drink Me", nabízí se jak jen to jde Manson vysvlečený z pompy a prostý industriálních kudrlinek. Přát v tomto případě dobrou chuť by bylo jízlivé a nemístné: jeho nové album totiž není jednoduché strávit, ale stojí za opakované ochutnávání. Manson na "Eat Me Drink Me" vystoupil z kostýmu symbolu, smyl si makeup a stal se člověkem, který však má s oním symbolem mnohé společné. I nadále tak platí: "říkají mi děvko – buzno, já jsem ale něčím, čím vy nikdy nebudete" ("Better of Two Evils", 2003).

hodnocení: 80 %

Viktor Palák | 12.06.07

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb