• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Reporty

Eastpak Antidote Tour 2007

SONIC SYNDICATE, DARK TRANQUILLITY, SOILWORK, CALIBAN
20.10.07
Praha, Palác Akropolis

Necelý měsíc dostala Praha na to, aby si odpočinula a vzpamatovala z nářezu, který tu předvedly kapely v rámci turné Hell on Earth. V sobotu 20. října však byl všem dnům klidu konec, neboť se na Žižkov do Paláce Akropolis sjela švédská death metalová smetánka podpořená mladými talentovanými krajany a německými metalcoristy. Při pohledu na vystupující bylo jasné, že hlavní pozornost bude upřena na SOILWORK a CALIBAN.

V dostatečném předstihu jsem našel Akropolis a mohl si tak v klidu počkat, až organizátoři začnou pouštět lidi k velkému sálu. Lístků skutečně nebylo nazbyt, proto nebylo od věci si je předem zakoupit či rezervovat. Já měl podobnou dohodu se Shindym, který mi měl na pokladně zanechat balíček, ve kterém měly být nejen lístky na aktuální koncert, ale i na další, který se bude konat v neděli. Z mého klidu mě na chvíli vyvedl jeden z pracovníků minibaru, který měl na starost prodej lístků před otevřením, a to když řekl, že o žádném balíčku neví. Za dané situace bych se tedy mohl otočit a jet zase zpět domů. Nakonec bylo vše s pomocí Shindyho osobně dáno do pořádku.

Vzhledem k tomu, že jsem v tomto paláci nikdy nebyl, zajímal mě jak exteriér, tak interiér. Zvnějšku to byl barvami hýřící rohový dům, který jinak zvláště nevynikal. Hned po vstupu dovnitř na vás dýchla stísněnost. Nalevo i napravo byly k dispozici šatny na úschovu osobních věcí a přímo proti vchodu vstup k malému a velkému sálu do podzemí. Začalo to být kapánek nepřehledné, když jeden zástup lidí si chtěl uschovat věci v šatně a druhý zase toužil nahlédnout do sálu. Oba poté splývaly, což mělo za následek dlouhou frontu až ven na konec chodníku. Prakticky se ve foyer nedalo ani hnout. Šatnáři příliš nezvládali svou práci a to na ni byli dva. Vlídnosti jste se od nich dočkat nemohli, nemluvě o jejich logickém uvažování při rozdělování. Se svými postavami by se zajisté hodili spíše na vyhazovače.

Když už jsem se po všech nepříjemných a zdlouhavých peripetiích dostal ke dveřím velkého sálu, zaslechl jsem "thank you" a bylo mi hned jasné, co se děje. Přestože ještě nebyl oficiální začátek celé akce, SONIC SYNDICATE skončili své vystoupení a rozloučili se s fanoušky. Jediné, co jsem stihl, byl konec poslední písně, a to ještě z chodby před velkým sálem, takže jsem je vůbec neviděl v živé permanenci. Mnoho lidí tato skutečnost naštvala. Mě osobně to ani nemrzelo, neboť jsem nepřijel kvůli nim a vím, že se v Praze tito švédští mladíci neobjevili naposledy. Od kolegů fanoušků jsem poté zpětně zjistil, že hráli maximálně půl hodiny, což na první vlašťovku v probíhajícím turné odpovídalo.

Měl jsem tedy čas porozhlédnout se v podzemí. Malinká hala před velkým sálem nepomohla lidskému hutnému provozu, ba naopak. Tradičně se prodávalo nejnovější zboží všech kapel, co v rámci turné Eastpak Antidote Tour vystupovaly. Koupit se daly poslední desky, trika všech velikostí a mikiny. Potěšující byl fakt, že tentokrát nabízeli i tzv. "girlie t-shirts", což představitelky něžnějšího pohlaví mohli ocenit. Řekl jsem "něžnějšího pohlaví"..?

Podzemí nabízelo zajímavé katakomby, kterými se člověk mohl dostat kamkoliv, jenom ne tam, kam by chtěl. K dispozici byl bar velký asi jako již zmíněná chodba, ale ani tam se nedalo hýbat, natož dýchat. Vystát frontu na nějaké pití byl heroický výkon, tak jsem si raději zvolil vodu z kohoutku na záchodě. Cestou jsem narazil ještě na mobilní bar čistě pro pivo a víno, ale že ten by zrovna dvakrát pomohl ztenčit fronty, to se říct nedá. K malému sálu jsem se ani nedostal, byť mi bylo známo, kde se nachází. Pobavil mě však pohled na frontu na záchody, kdy se běžná situace na takovémto koncertě obrací. Dámské záchody byly úplně prázdné, zatímco na pánské čekala pět metrů dlouhá fronta. Napadlo mě, zdali by někdo z pánů nechtěl využít svých dlouhých vlasů a zkusit štěstí na dámském záchodě, ale buďme rádi, že k ničemu podobnému nedošlo, respektive já ničeho takového svědkem nebyl.

Moje průzkumy časově vystačily na to, aby se mohla další kapela připravit a začít hrát. Byl jsem poněkud překvapen, že jako druzí se na pódiu objevili DARK TRANQUILLITY, které jsem letos neviděl poprvé. V srpnu jsem je na festivalu Brutal Assault stihnul zhlédnout, ale tehdy na mě žádný dojem neudělali, možná proto, že jsem byl docela daleko od hlavní masy lidí. Na Žižkově se však očekával pomyslný souboj dvou velikánů ze stáje melodického death metalu. Tato šestičlenná kapela z Göteborgu patří k pionýrům svého žánru a na scéně se pohybují již osmnáct let. Za sebou mají osm studiových nahrávek, tu poslední "Fiction" vydali v dubnu tohoto roku. Ani tentokrát jsem se k nim nedostal příliš blízko. Velký sál byl natolik přeplněný, že jste udělali půl krok a hned už se ozvala něčí noha či jiná část těla. DT připravili všem mystickou atmosféru již od začátku. Švédové tuto stránku ovládají dokonale. Zpěvák a frontman kapely Mikael Stanne měl úplně stejné oblečení jako tehdy v srpnu. Jeho hlas je rozpoznatelný hned při prvních větách písně. Celé představení však kazil příšerný zvuk, jenž se linul z reproduktorů. Basa byla tak nahlas, že občas docházelo i k nelibé zpětné vazbě. Naopak, bicí nebyly téměř slyšet, přestože měly vynikat. Na druhé straně byly krásně slyšet klávesy, které jsou velkou devizou DT, a rovněž zpěv. Kapela se začínala rozehrávat a ke konci vystoupení zvuk již nebyl tak iritující. Při posledních dvou skladbách si fanoušci přišli na své, avšak DT skončili velmi brzy po půl hodině. To nejen mě překvapilo vzhledem k tomu, že mají už tolik nahrávek. Zatím se tedy jednalo o průměrnou akci v nevyhovujícím klubu. Ten byl na takovou masu lidí až příliš malý a bez klimatizace. Smrtícímu vzduchu ještě pomáhali kuřáci, kteří si klidně zapálili na parketu i v probíhajícím koncertu. Půlka českého turné Eastpak Antidote byla rychle za námi.

Přestávku před další kapelou jsem využil zejména doplněním tekutin do svého těla a také zaujmutím lepšího místa na parketu. Můj nemastný neslaný dojem z koncertu vylepšil jeden z rekvizitářů v přípravách aparatury. Jeho oblejší a rozměrnější pozadí mu vylézalo z kalhot, což přítomným fanouškům neuniklo a patřičně to okomentovali. Mohutný "helfák" však na to nečekaně reagoval tím, že si kalhoty sundal a ukázal nám všem svou prodlouženou část zad k veliké libosti všech, kteří jej odměnili potleskem. Mně zaručeně vykouzlil úsměv na rtech.

Večer plný překvapení pokračoval, když jako třetí kapela nastoupili švédští SOILWORK, které jsem čekal spíše na konec celého koncertu, když na plakátě figurovali jako headlineři. Tento další velikán ze švédské death metalové školy byl dle vlastních slov poprvé v Praze. Zajímalo mě, jaké bude vystoupení nejočekávanější kapely turné po zvukovém propadáku té předchozí. Rodáci z Helsingborgu spolu hrají o sedm let méně než DT, přesněji od roku 1996, přesto už mají na svém kontě sedm studiových alb. Valnou většinu z nich vydala společnost Nuclear Blast. To poslední "Sworn to a Great Divide" vyšlo pouhý den před koncertem. Hned, jak se tito hudebníci ujali svého řemesla, bylo po prvních úderech a melodiích zcela jasné, že v tu chvíli byli DARK TRANQUILLITY zapomenuti. Zvuk byl doslova parádní a výkon jedna báseň. Zpěvák Björn Strid potvrdil svoji hlasovou extratřídu a bez sebemenšího zaváhání ze sebe sypal řev a hned na to melodický vokál. Ještě se u toho stihl bavit s diváky a rozdovádět je. Nevím, jak tomu bylo u první kapely, kterou jsem neviděl, ale poprvé se dostalo i na circle pit a ten byl vzhledem k hustotě návštěvníků skutečně pestrý. Kapela hrála hodně věcí z alba "Stabbing the Drama" a kromě typické švédské atmosféry podpořené klávesami k tomu ještě přidali navíc valící se úžasný zvuk podpořený neuvěřitelně přesnými bicími. Moje tažení dostat se více dopředu, abych lépe viděl a mohl si vychutnat muziku jak se patří, se nakonec povedlo díky jednomu zahraničnímu fanouškovi, který se chtěl protlačit dopředu a jaksi tam s sebou vzal i mě. Sice to trochu bolelo, ale určitě to stálo za to. V poslední části vystoupení SOILWORK jsem se najednou ocitl uprostřed kotle a měl opět mnoho prostoru na své taneční kreace, tedy aspoň do té doby, než mě někdo sejmul. Kapela jela od začátku do konce na plný výkon a všichni tam nechali to nejlepší, co mohli. Dojem z celého koncertu se najednou otočil o 180 stupňů, neboť SOILWORK jednak nezklamali a jednak předčili veškerá očekávání, a to nejen moje.

Bylo tedy jasné, kdo bude hrát jako poslední. Skupina, jenž byla pro mě hlavním tahákem celého turné. Snažil jsem se tedy dát do pořádku a fyzicky se připravit na poslední představení, které předem zaručovalo asi nejrychlejší pojetí hudby, neboť CALIBAN jako jediní hrají čistokrevný metalcore. Pro jistotu jsem zůstal na parketu a uchoval si tak nejlepší možné místo, i když ne nijak bezpečné. Lidé v Akropoli nebyli tak ohleduplní jako v Abatonu. Zde jsem se dočkal plivanců z balkónu či házení kelímků, nikoliv jen prázdných. Ani prsty na rukou a nohou by mi nestačily ke spočítání, kolikrát na mě bylo za poslední přestávku plivnuto seshora. Náladu mi však tato, s prominutím, prasata nemohla nijak zkazit.

Pódium najednou obsahovalo více rekvizit, bicím přibyl jeden kopák navíc a také efektový buben, který použili například ALL SHALL PERISH v září. Schylovalo se k pořádnému nářezu, ke kterému nakonec opravdu došlo. CALIBAN nastoupili s takovým odhodláním a vášní, že se jim těžko mohl někdo rovnat, když nebudu počítat SOILWORK. Nenastolili žádnou švédskou atmosféru, neměli žádné klávesy, ale připravili pro nás, fanoušky, show se vším všudy. Dočkali jsme se nejen tedy třech krásných transparentů, barevných a blikajících světel do rytmu, ale i samotných členů německé skupiny, kteří přišli stylově oblečení. Kdekdo by mohl namítat, že je to z jejich strany pouhé pozérství, ale řekněte jim to do očí, když je pak uvidíte a uslyšíte hrát. CALIBAN mají svou vlastní image a té se drží jako klíště. Neměl jsem však pocit, že by si pánové na něco hráli. I oni letos vydali desku s názvem "The Awakening", kterou jsem plánoval na koncertu zakoupit, což jsem nakonec učinil a v žádném případě toho nelituji. Zpěvák Andreas Dörner udával tempo a spád svými nadlidskými kousky, protože považte, hodinu ječet a řvát, u toho se ještě hýbat, komunikovat s diváky a v rámci tancování vystřihnout sem tam nějaký téměř rozštěp, to už se jeden zamyslí. Andreas toto všechno zvládal na jedničku. Předvedl nám, že jeho rozsah hlasu nabízí vysoký ječák, dále hardcorový řev, stylový growling a ještě k tomu přidal můj oblíbený "chewing", což je hardcorový řev s jinou zajímavou technikou propojenou growlováním. Nemohu jinak než kladně hodnotit práci obou kytar, basy a bicích. Melodické vokály obstarával kytarista Denis, ale problém byl v tom, že v některých písních byl jeho hlas příliš nahlas a v některých zase nebyl slyšet skoro vůbec. Snad jen ve dvou to pasovalo jak mělo. My pozůstalí na parketu jsme se dočkali i pomyslného rozdělení na dva tábory šílených, ale věrných fanoušků a na pokyn Andrease, který trefně předtím řekl "nezabijte se navzájem", jsme se proti sobě rozeběhli a poté začala skutečná mela. Circle pit se každou písní začal zvětšovat, až nabral opravdu velkých rozměrů. Z nového alba zahráli CALIBAN tři písně, pokud si dobře pamatuji, z toho byla jedna úvodní a druhá velmi oblíbená "Life Is Too Short". Na parketu se děly skutku zajímavé věci. Kromě aerobiku v ženském podání jsem zahlédl jednoho odvážlivce, který si v probíhajícím circle pitu stihl napsat SMS zprávu a ještě u toho tančit. Smekám před ním klobouk.

Na závěr bych chtěl děkovat a to Shindymu, že mi vyšel vstříc a svízelnou situaci jsme spolu vyřešili, dále kapelám SOILWORK a CALIBAN za úžasné představení. Nemohu a nechci říci, která z těchto dvou byla lepší. Ono to prostě a jednoduše nejde, protože obě zahrály fantasticky. Jsem velmi rád, že se CALIBAN neúčastnili zářijového turné, protože nevím, jak bych poté ve společnosti už tak divokých kapel přežil celý koncert. Když budu srovnávat s Abatonem, tak organizačně to bylo jasně lepší v září. Mám za to, že pro tuto akci nebyl dobře zvolen klub. Prostory byly stísněné a všude se tvořily kolony, které ucpávaly většinu průchozích cest. Lepší byla skutečnost, že každá kapela měla svůj vlastní transparent, takže se nestalo, aby při vystoupení CALIBAN visel na zdi nápis SONIC SYNDICATE. Zvukaři byli rozporuplní, neboť jednou to hrálo dobře a podruhé zase ne. Nemohu ovšem hanit jejich práci, protože pro SOILWORK a CALIBAN bylo až na drobné neblahé výjimky všechno v pořádku. V mých očích a uších vítězí zářijové Hell on Earth, ale říjnové Eastpak Antidote mi zase nabídlo takové skvosty, jako již zmíněné dvě kapely, které předvedly opravdu úžasný výkon. Pár řezných ran na ruce, otlučené tělo i obličej a utracené peníze za něco takového zajisté stály. Ten dojem a adrenalin z koncertu mi už nikdo nevezme. Celkově jsem byl rozhodně spokojený a s klidným svědomím mohu říci, že jsem neprohloupil, když jsem si zvolil tento koncert.

Michal Petrgál | 22.10.07 |

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb