• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Filmy

ONCE

2006 Samson Films, Summit Entertainment

Řekněme to písní

S nálepkou filmového zjevení vstoupil do tuzemských kin irský romantický film "Once" okořeněný hereckou účastí moravské rodačky Markéty Irglové a irského zpěváka Glena Hansarda, který se u nás i pro své sepjetí s uherskohradišťskou Letní filmovou školou těší velké oblibě. Niterným písním protagonistů se těžko odolává, s jejich opakováním však přichází vystřízlivění. A po něm další.

Divák, jakkoliv je zkušený, ve tmě kinosálu snáz podléhá tomu, co mu tvůrci servírují. A je pošetilé cíleně se o pocity s tímto podlehnutím spojené ošizovat. Zatímco někdo pookřeje při scéně za západu slunce, druhého takový výjev irituje. Zatímco někoho záliba hrdinky filmu "Persepolis" v hudbě Iron Maiden vyvede z míry, pro mě udělala zmíněný francouzský snímek o kus bližším. Zatímco někoho jednoduchá a procítěná hudba Glena Hansarda a Markéty Irglové, která tvoří páteř irského pouličního muzikálu "Once", emočně nabudí, jiného naprosto sterilizuje. Anebo vybudí k obranné reakci, protože to, že je film "lidský" a "autentický", ještě neznamená, že je "dobrý".

V "Once" je všechno ušmudlané (jakoby autenticita nemohla být "čistá"), nejednoznačné (jakoby v životě nešly věci i hladce) a nezávislé (vysavač se do opravny nenosí, ale tahá za "chobot", a aby tu nezávislost pochopili opravdu všichni, musí se hrdinové ještě vypravit na pláž a tam odpočívat na přední kapotě auta). Autentičnost má tryskat i z toho, že příběh není doveden do jednoznačného happyendu a jeho hrdinové jsou outsideři se sklony k neuváženému rošťáctví. Koncentrace takovýchto charakteristik ve mně vyvolala odpor k tomu, co se tváří autenticky, ale přitom je tak strojené (vrchol vidím ve scéně česko-anglického milostného vyznání, které je přesně takové, jaké očekáváme od romantického filmu, ale sami bychom ho nikdy nevyřkli). "Once" nepůsobí jako snímek, který vznikl volným proudem myšlenek a asociací a jako takový je napadnutelný z hlediska struktury sjednocené použitím digitální kamery, jejíž možnosti jsou násobeny zařazením záběrů domácího videa, které mají zřejmě budit dojem jakési autenticity na druhou. Negativní stereotypy film vyvrací stereotypy pozitivními (imigranti učící se u jediné televize v domě angličtinu) a přímý a očekávání budící pokrok (hrdina ukládá dcerku hrdinky do postele v gestu rychle nabyté důvěry) je vyvážen překvapivým vyvrcholením, které jde proti náladě celého filmu, ve kterém se setkává prodavačka květin s opravářem vysavačů a jejich hudba po několika tónech rozsvítí v hlavě cynickému technikovi nahrávajícího studia.

V do jednoho souvětí shrnutelném příběhu spočívá "muzikálovost" filmu, který emoce vyjadřuje písní a ne nadarmo je dlouhý zhruba stejně jako do plné kapacity nahrané CD. Protagonisté se vyzpívávají ze svých bolestí a při sebezahleděnosti filmu se není čemu divit, že tráví většinu času obdivným pozorováním toho, jak ten druhý hraje a zpívá. "Once" nesdělí více, než co je řečeno v textech písní a vkrádá se i domněnka, že mnohdy by si vystačil jen s refrény. "Once" je nicméně spíše než muzikálem dlouhým hudebním videoklipem, například v duchu "Wake Me Up When September Ends" od Green Day, který rovněž vyprávěl přímý příběh a byl prokládán mluvenými hereckými party. Jediný rozdíl spočívá v tom, že "Once" je podobně prokládaným videoklipem k několika skladbám dohromady, k čemuž využívá mimo jiné konvence "chodícího klipu" (scéna chůze z večerky si o takové srovnání přímo říká, viz třeba klip Alanis Morissette – "Everything").

Pochvalné ohlasy se často skrývají za slova jako "autenticita", které se však, jak víme, v kinematografickém kontextu vážou k osobní zkušenosti. A právě proto bude "Once" typickým filmem, který pomáhá k vytváření veřejné identity jeho diváků. Bude se často objevovat v internetových profilech mezi "oblíbenými filmy", dočká se horečných zastánců "pro skvělou hudbu" a plakáty k němu budou žádaným artiklem pro výzdobu "nezávislých" pokojů. Za skutečnost, že dokázal rezonovat v tolika divácích, můžeme sice filmu přičítat plusové body, na druhé straně je vzhledem ke křiklavým vyznáním z tohoto okouzlení potřeba být obezřetný. Sousloví jako "irský filmový zázrak […] před kterým padla Amerika na kolena" si o to koneckonců říkají sama.

Při čtení recenzí na snímek "Once", které trpí inflací slov jako "upřímný", jsem se se svým postojem cítil jako osamocený nenávistný misantrop. Domnívám se však, že odsudek filmu nemá nic společného s cynismem, jak se snaží podsouvat mnohé z ohlasů. Spojil bych ho spíše s vnímáním filmu jako stroje, který je režisérem vědomě nastaven na určité obrátky, a od jehož fungování si tvůrci slibují konkrétní výsledky. A jako takový je pro mě "Once" výsledkem učňovského snažení, které je "autentické" zejména ve chvílích, kdy režisér nedokáže lepit jednotlivé příběhové cihly a jako maltu používá vzájemné pohledy postav, které mají říkat vše, ale ve své polopatičnosti neříkají nic.

hodnocení: 40 %

Viktor Palák | 22.11.07

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb