• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Reporty

Poličské rockoupání

30.05.-01.06.08, Polička

Metalistův výlet do neznámých vod

Pro tento již tradiční festival by se hodil slogan "největší koncentrace pohody na metr čtvereční". Předem avizuji, že tím myslím jeho docela neutrální vyznění – mezi pozvanými kapelami nebyla žádná, jejíž hudba by u publika vylučovala konzumaci výrobků poličského pivovaru, tedy žádná produkující něco extra propracovaného a náročného na poslech. Vedle zvučných jmen ARAKAIN nebo MŇÁGA A ŽĎORP se představily i lokální kapely, určitě rády, že si mohou zahrát na velkém pódiu vzniknuvším nad obrovským nepoužívaným koupalištěm. Alternativní pódium B bylo o sto metrů dále a ještě alternativnější stan s elektronickou hudbou o dalších padesát. (Nakonec se jako nejalternativnější ukázalo občerstvení s předraženými studenými hamburgery a hnusnými smaženými sýry.)

Areál tedy dostatečně veliký, aby pohodlně pojal minimálně trojnásobné množství lidí než přijelo, což bylo velkým kladem ve srovnání s jinými profláknutějšími festivaly nacpanými lidmi k prasknutí, během kterých čekáte tři kapely na pivo, pět kapel na buřta a ulevit si můžete leda do kapsy.

Poličku jsem navštívil z redakce jako jediný, proto prosím omluvte neúplnost reportu – sledovat zároveň dvě pódia a produkci ve stanu nebylo v mých silách. Většinu kapel jsem naživo dříve neviděl, případně vůbec neznal, report je tedy spíše pocitový, jakási pologlosa všímající si více hudby samotné než věcí typu – kapela přišla, zvučila, začala hrát, lidi řvali – to je přece všude stejné, ne?

Definitivně letní počasí změnilo vypuštěný bazén v jednu velkou výheň, s výjimkou stínu těsně pod pódiem, díky čemuž si lidé mohli vychutnat až intimní kontakt s interprety, které by jinak ani vidět nemuseli… Třeba zahajující poličskou partu POSLEDNÍ KONFLIKT hrající zcela tuctové HC. Jejich "energické" vystoupení mě dodalo energii tak akorát k tomu, abych si došel pro další pivo. Jestli znáte brněnskou kapelu FILTHYMINDS, představte si její odvar.

BEAUTIFUL LOSERS zůstali duchem ve Woodstocku, minimálně tedy jejich frontman pronášející hlasem přítulného strejdy věty typu: "je tady krásně, dobrá náladička, milí lidičky". Na takovéto sluníčkové kecy jsem alergický. Už chybělo jen véčko a protest proti válce ve Vietnamu, který by snad oživil naprosto nudný rock, kterým nás kapela oblažovala.

O první probuzení se postarali RATTLE BUCKET, jejichž jediným plusem je dostatečná muzikantská schopnost okopírovat klasické rockové či nu-metalové postupy už dávno objevené americkými kapelami v první polovině devadesátých let. Na této platformě dnes hraje každá druhá rockovka a ne náhodou tvoří většinu fanouškovské základny náctiletí. Narozdíl od předešlých dvou kapel ale pánům nechybělo osobité podání a alespoň základní míra "drajvu" nutného pro každý festival. V kombinaci s trochou dojímacích "U2 melodií" byl výsledek slušný.

INTERSTATE 60 se ukázali jako zatím nejnadějnější – Ondřej Boháč, zpěvák a klávesák v jedné osobě, si koncert evidentně užíval a svým osobitým hlasovým projevem dodával šťávu už tak našlápnutému bigbeatu ne nepodobnému ROLLING STONES. Pro mě je tato muzika mrtvá, ale z kapel, které zatím hrály, předvedli INTERSTATE nejsebevědomější výkon.

Mám pocit, že jakákoli kritická slova na adresu ALKEHOLU by byla scestná. Za léta se kapela stala součástí českého pivního folklóru. Ota Hereš se svou vizáží alkoholového guru dokonale zapadající do konceptu kapely přilákal pod pódium docela slušný dav, spokojeně trdlující na pub-rock s texty o pivečku. Světe div se, jukl na mě závan charismatu a dokonce vtipu. Velmi nenáročného. Příjemná hodinka, nic víc, nic míň.

Jenom slyším dvě slova – VYPSANÁ FIXA – už se mě zmocňují běsy. Ultraucandané uličnicky zhulené mluvení Michala Maredy, někým omylem považované za zpěv, je pro mě něco jako skřípání nehty o tabuli. Jestli se v této "vypohodované" punkové kravině skrývá něco víc než nic, tak jsem to nepostřehnul a nevadí mi to. Publikum bylo samozřejmě nadšené a poslušně poskakovalo, což frontman ocenil slovy: "Jsem rád, že si to tak užíváte sami od sebe, přece vás nebudu přemlouvat jako nějakej metalista."

WOHNOUTI přišli a zašlapali všechno předchozí do země. Co se mě týče, ani se nemuseli snažit, stačilo vystoupit po FIXE. Jejich hravý rock je důkazem, že uvolněnost nemusí znamenat tupost. Jen se pánové chvílemi nemohli domluvit, kdo že je vlastně frontman a bude mluvit do mikrofonu. Podivné je, že nezaslouženě sklidili trochu menší ovace než jejich předchůdci. Z mého pohledu první vrchol festivalu, který jsem si záměrně nechtěl pokazit SEPULTUROU revivalem, pročež jsem se odebral zničit pár mozkových buněk k baru a následně do stanu na elektroniku. Tam jsem příjemně završil den a ještě příjemněji přivítal nový, začínající v poledne kapelou ROMANO ZORBA. Skočný romský folk je tím pravým oddechovým na festival, hlavně v čase, kdy mají všichni kocovinu a zkoušejí platnost tvrzení o vyprošťovácích. Ten můj jsem pracovně překřtil na MS-DOS, tj. Moje Slečna, Dobrý Oběd a Semtex.

Odevšad slyším "DYING PASSION jsou úžasní!". Nikdy jsem tuto kapelu neslyšel, proto jsem byl na atmosférický rock/metal s ženským vokálem hodně zvědavý. Leč sláva se nekoná. I když jsem se hodně snažil a Zuza sebou švihala jak zapojená do zásuvky, nemůžu o nich říct nic moc, jen že vkusně kombinují metalové, rockové a popové elementy a umně používají klávesy jako náladotvorného prvku. Ve společnosti ostatních "prďáckých" kapel sice byli démantem na muším lejně a na chvíli pozvedli úroveň festu o několik řádů, ale přišli mi zcela obyčejní, což je na kapelu, která sklízí ovace kam se pohne, divné. Musíte mi to prominout, nemám v hlavě spojená slova "metal" a "mainstreamově znějící".

Reggae je hudební styl, proti kterému nemohu říct jediné křivé slovo. Jenom mě neskutečně uspává. Moje srdce bije v rychlejším rytmu, než v jakém jsou skladby ŠVIHADLA a dalších žánrově spřízněných kapel. Ale možná, že až se jednou podívám na Jamajku a začnu hulit, budu si i já zpívat o zasívání zeleného listu, vlnit se v bocích, anglicky rapovat a mít rád všechny kolem sebe. Jako lék na nevraživost mezi lidmi je takováto hudba ideální.

Rakušané TRES HOMBRES, sami sebe popisující jako jazzpunk, mě naprosto nadchli. Je až s podivem, co všechno se dá vykouzlit ze tří nástrojů – saxofonu, baskytary a bicích. Jejich vystoupení oscilovalo od jazzové improvizace dobarvené basou k rytmickým pasážím, ve kterých zpěvák a saxofonista Harald Kräuter předváděl až neskutečné kousky. Jeho nástroj zaujal místo kytary a "riffoval" do bicích, podpořen Paulem Ahornem za bicími dovedl rozpohybovat i sochy. Rakušané dovedli spojit dadaistické hraní si s vokály a rozverným saxíkem se sugestivní atmosférou, vyčarovanou na tento typicky jazzový nástroj. Dohromady s baskytarou a bicími vznikla unikátní hudba. Jako jediná z kapel, co jsem viděl, představili TRES HOMBRES něco skutečně originálního. V nejbližší době přijedou do ČR na několik koncertů – vřele doporučuji!

PRAGUE SKA CONSPIRACY jsou zcela profesionální, perfektně sehraní, uvolnění, podávající svou hudbu s patřičnou dávkou nasazení. Je jich hodně, takže je na pódiu na co se dívat. Zpěvačka je půvabná a navíc kapela svoje poslední album dala zdarma k dispozici na web. To zní skoro jako vánoce. Jediným problémem je, že hrají ska, styl, ve kterém zní každá skladba stejně. Příznivci žánru jistě znají, těm, kteří ne, doporučuji.

Tak nevím, jestli si Petr Fiala z MŇÁGY A ŽĎORP připadá starý a taťuldovatí, nebo mu publikum připadalo příliš mladé, že nás přivítal slovy "ahoj děti". Mě starý nepřipadá a jako dítě se taky necítím. Ať tak či tak, MŇÁGA je sázka na jistotu a pro mě samotného měla ještě jeden plus navíc – všechny ty chytlavé písně, které jsem léta znal, většinou od svých kamarádů holdujících jiné hudbě než já, aniž bych pořádně tušil, od koho jsou, se mi během hodinky octly před nosem v podání jejich už skoro legendárních autorů. Skládám poklonu kapele, která za ta léta, co hraje, neztratila nic ze svého espritu a energičnosti, neboť předvedla koncert na jedničku s hvězdičkou. Martin Knor se neváhal projít mezi publikem a nechat hrát lidi na kytaru, Petr Fiala si vůbec nemusí připadat starý, je stále tím potrhlým frontmanem stejně jako ostatní členové kapely schopným poskakovat po pódiu a blbnout, a mimoto ještě precizně a s lehkostí zahrát skladby, na kterých vyrostly dvě, tři generace.

Zařazení nu metal/hardcore nářezu THE.SWITCH za všechny předešlé kapely bylo tak trochu špatným vtipem, neboť žánrový přerod byl v tuto chvíli až příliš ostrý. Zkuste tři hodiny nezávazně konverzovat, popíjet šampaňské a přikusovat k němu jahody a pak si najednou začít drhnout obličej smirkovým papírem, dokud se nedostanete na kost. Pár momentů mi trvalo, než jsem se přepnul na něco tvrdšího, až jsem konečně THE.SWITCH přišel na chuť. V českém kontextu určitě zajímavá kapela, naživo podávající svoje skladby dvakrát brutálněji, než jak znějí na deskách. Hlavně zpěvák Štěpán ze sebe vydal maximum. Oblečen v černý šat farářův byl za chvíli zlitý potem. Jediným problémem zůstává pořadatelský neduh v podobě špatného zařazení. THE.SWITCH měli hrát až po ARAKAIN a PLEXIS, aby spolu s EXTINCTION udělali metalovou tečku za festivalem, takhle se kapele od poněkud z míry vyvedeného publika nedostalo takového ohlasu, jaký by si zasloužila. Jako zbytečné mi přišlo frontmanovo organizování hromadného výskoku. Takovéto perličky sice přidávají svůj díl k atmosféře, ale pouze když vznikají spontánně, jinak je z toho poněkud trapná spartakiáda, nemluvě o páru ve středních letech, u kterého by měl být zpěvák rád, že vůbec vydržel stát a poslouchat…

Během vystoupení ARAKAIN se pomalu setmělo, což spolu s Honzou Toužimským, který vyzýval lidi, aby šli k pódiu a udělali kotel (to přece nejde, aby na ARAKAIN bylo pod pódiem méně než hodně lidí, co by to bylo za ostudu, takže je radši budeme rovnou přemlouvat), udělalo tu správnou heavy metalovou atmosféru. Mně se líbily především skladby, z nichž bylo naživo cítit i něco tvrdšího než je hevík, ale těch bylo bohužel minimum. Davy nadšenců se během několika skladeb dostavily a vytvořily onen vytoužený kotel. Orchestrální pasáže pouštěné samozřejmě ze záznamu měly asi navodit pocit něčeho majestátního, ale pro mě, odkojence DIMMU BORGIR, navozovaly pocit vzduchoprázdna. Dobře zahrané, dobře odzpívané, ale místy vyumělkované. Pro někoho byli ARAKAINI jistě hlavní hvězdou, pro mě jen další kapelou hrající styl, co neposlouchám.

PLEXIS bohužel také. O to hůř, že si tito punkoví harcovníci přizvali na pódium jednoho z fanoušků, který jim svým totálně falešným hlasem zkazil vystoupení, pro mě už tak předem ztracené. Nicméně lidi se bavili, pro punkovou část publika jistě klasika. Já jakožto neposluchač a nefanda nebudu tuto na můj vkus příliš jednoduchou hudbu nějak víc rozpitvávat a nechám na někom z fandů, aby do diskuse napsal svůj dojem.

EXTINCTION nejsou nic víc než metalová zábavovka a ELECTRICK MANN už jsem naštěstí viděl, takže vím, že je lepší dělat cokoli jiného, než je poslouchat. Proto se přemisťuji na vedlejší pódium, kde už se chystají ADOR DORATH. Naživo jsem je nikdy neviděl, a ačkoliv se AD dostává poměrně velké popularity, jsem k jejich hudbě skeptický a pokládám si otázku, nakolik může být úspěch dílem propagace. Škarohlídství ale stranou, sám sebe jsem chtěl přesvědčit o opaku. Umělecké hodnocení jejich hudby s prvky gothic metalu ponechám stranou, poukazovat na přítomnost kýče už nemůžu, když jsem pochválil ALKEHOL. Hřebíkem do rakve byla zvuková koule, zpočátku zcela pohlcující ženský vokál. Zvukař by se mohl roztrhnout, ale podání ADOR DORATH je strašně násilné a výsledkem byl spíš bordel než black/gothic. Bohužel největší zklamání.

Dalším negativem byla tlupa cukrem vyztužených individuí, jenž, zřejmě podle hesla "fuck religion, fuck politics, fuck system… fuck everything" cákala na ostatní hnijící vodu z kaluží pod pódiem.

Závěrem bych chtěl pozdravit Radomila Uhlíře, jehož cimrmanovský styl moderování vedlejší scény byl geniální, padnoucí jako prdel na hrnec do nálady festivalu. Oproti tomu moderátor hlavního pódia předváděl něco mezi chaosem a otupělou kocovinou.

foto: Tomáš Kouřil

Tomáš Kouřil | 07.06.08

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb