• Úvod
• Novinky
• Recenze
  • CD
  • Demo
  • DVD
• Profily
• Rozhovory
• Reporty
• Další články
  • Pasáž
  • Filmy
  • Fejetony
• Live
  • Přehled koncertů
  • Akce
  • Přidat koncert
• Inzerce
  • Vyhledat inzerát
  • Přidat inzerát
• MP3
• Linky
• Fórum
  • Zobrazit příspěvky
  • Vložit příspěvek
• Kontakty
  • Redakce
  • Promo department
  • Reklamní kampaně
  • Napište nám
  • Impressum

Recenze

SERJ TANKIAN - Elect the Dead

2007 Serjical Records

Dobrovolná dlouhotrvající okupace sluchovodů

Netřeba dlouhých úvodů: "Elect the Dead" je první sólová deska Serje Tankiana, frontmana od roku 2006 odpočívajících SYSTEM OF A DOWN; deska, u níž jen posluchač se za(s)lepenými sluchovody neuslyší styčné body s jeho domovskou kapelou. Deska, jakou by dost možná SOAD natočili, kdyby to nebyla kapela, kde si od každého z hudebníků berou něco, a žádný tudíž nemá šanci prosadit vše. Je to také deska, o níž její bezmála výhradní autor řekl Zlatině Jeřábkové z časopisu Spark, že je pro něj osobně "nejlepší věc, jakou jsem kdy stvořil". "Pro mě to je nesilnější deska, jakou jsem napsal.", varioval svá slova pro americký Revolver. A tady nastává největší kámen úrazu. Ačkoliv se jedná o bezesporu propracované album umožňují pár výletů do dříve zapovězených žánrových končin, se znalostí toho, co už ze sebe Tankian vydal, to zase taková bomba není.

Nenapadá mě jediný příklad, kdy halasná prohlášení autorů skutečně korespondovala s mimořádností nahrávky. Většinou to bývá naopak – novinky NICKA CAVEA & THE BAD SEEDS a PORTISHEAD, dvě nejlepší desky první poloviny roku 2008, sice přišly očekávány množstvím fanoušků, neohlašovala je ale velkohubá prohlášení jejich osnovatelů. Deska "Elect the Dead" ale podle všeho vznikala v pro Tankiana mimořádném rozpoložení, a tak se jeho výrokům zase tolik divit nemůžeme.

V ústraní svého domácího studia Američan s arménskými předky sestrojil nahrávku, jejíž pestrost a kombinace razance s apelativní bolestivostí byla sice očekávatelná, ale jen těžko odhadnutelná ve své konkrétnosti. Tankian, který věnuje srovnatelnou pozornost všem stránkám své tvorby (videoklipy, promo fotografie, rozhovory), tak sice nepřekvapil tím, že by se výrazně odklonil od svých předchozích hudebních konání, zároveň na ně navázal několika skladbami, které lze směle považovat za jedny z vrcholů jeho snažení. Patří mezi ně melodické "Sky Is Over" a "Honking Antelope", ale i vymykající se "Praise the Lord and Pass the Ammunition", která coby nejrozháranější skladba desky umožňuje nejdelší hledání.

Nejen zmíněné skladby pak poukazují na neopomenutelný rozměr alba, jímž je jeho politická či obecně společenská apelativnost. Přestože některé z veršů (iritující refrén úvodní "Empty Walls") nebezpečně zavánějí banalitou, nelze albu odpárat stimulující rovinu a to zejména ve chvíli, kdy Tankian rozeskáče své posluchače při jízlivých "Baby" a "Lie Lie Lie" a zejména "Honking Antelope", kdy za zpěvu "příroda nás, lidské psy, stejně přežije" uvádí posluchače do rozjíveného tance. Něco takového by bylo možné vnímat jako nevhodnou disproporci mezi hudbou a textem, v tom, že na takový text dovádíme, je ale rozumnější vnímat chytrou podvratnost Tankianova snažení. Jeho výsledkem je skočná a melodicky radostná deska, která je po tematické stránce nejdeziluzivnějším albem od dob, co se rozpadli Tankianovi souvěrci RAGE AGAINST THE MACHINE.

O něco méně chytré než zmíněná podvratnost jsou slovní hrátky jako ty s podobností slov "tolerable" a "dollarable" v "The Unthinking Majority", která probouzí úvahu, zda je Tankian uvědomělý naivka nebo umělec, který se rozhodl servírovat své postřehy s punkovou přímočarostí, která ze zhlíží v "transparentních" metaforách. Tankian v souhrnu více naléhá, než by nadhazoval otázky do diskuze. Nelze změřit, zda je právě tohle správná cesta. Vzhledem k tomu, že stádo potřebuje krotit hlasitými rozkazy, tak asi ano. A tak se proti významu textu "proč tančíme okolo těch otázek až do východu slunce?" ze skladby "Saving Us" vrhá Tankian do tematického tance, který je vždy po nějakých třech minutách vyřízen.

Samostatnou, byť opakovaně pročtenou kapitolou je pak autorův nezaměnitelný hlas, který se v souladu s proměnami skladeb dokáže škrábat do výšin, aby následné zklidnění ohlašovalo další zajíkavé sdělení. Po hudební stránce jsou nejen "Beethoven's Cunt" či "Money" typicky "SOADovsky" pestré, ale zároveň přehledné. Úvodní poklid střídaný na intenzivních kytarách postavené razanci je povědomou kompoziční strategií, v níž se fanoušci Tankina i SOAD najdou. V tomto světle se může Tankianův výrok, že další deska (už tuhle složil na klavíru a akustické kytaře) bude spíše akustická, orchestrální a v duchu závěrečné titulní balady "Elect the Dead", zdát jako záminka k nejistotě. "Snažím se růst s každou možností, která je mi dána.", říká Tankian a zdá se, že sólová tvorba ho v tomto směru živí nadmíru dostatečně.

Po textové stránce nelze "Elect the Dead" odpárat jistou naivitu, která je politicky motivovanému umění (tedy levicovému, protože z řad pravičáků se moc umělců nerekrutuje) vlastní. Na druhé straně se ale nelze divit Tankianově vlastnímu nadšení z alba – v době, kdy se zasloužil, aby se uznání genocidy jeho arménských předků dostalo na pořad programu nejvyšších amerických úřadů, se mu podařilo dostat ze sebe, co ho nejvíce hudebně i občansky tlačilo. Navíc to distribuoval mezi miliony posluchačů, z nichž mnohé zajisté přiměl poslouchat s ušima nastraženýma. A to by byl nespokojený jen málokdo.

hodnocení: 75 %

Viktor Palák | 08.06.08

Copyright © 2002 - 2008 Abyss. All rights reserved.|ISSN 1801-4747|Podmínky užívání

Created by ABYSS Webdesign|Webhosting zajišťuje MediaWeb