Přihlášení | Registrace

Recenze

SÓLSTAFIR - Köld

2009 Spikefarm Records

Dlaně sevřené v pěsti, od zmodralých rtů stoupá kondenzovaný vzdech a v očích odráží se zkroušený pochod slunce západu. Tváře bičuje boreální Islandský vítr. Nohama stojíš pevně na zemi, přec myslí a duší jsi vysoko v oblacích. Jen ty, všudypřítomný, jízlivý chlad a obzor. Nekonečná, nedostižná, klenoucí se hranice vědomí, touhy, odhodlání. A pak už jen jediná otázka, jediná a prostě zásadní - „Čemu může člověk na tomhle světě věřit?“ Je na čase vydat se na dlouhou pouť, neboť odpověď čeká v hlubokém lese poznání, kam sotva doléhá lomozící příboj Atlantského oceánu.

Island je malý ostrov, protkaný surovými, vyprahlými končinami, malá zem s bohatou pokladnicí osobitých interpretů, oduševnělé a neotřelé hudební kultury. Do pomníků vytesaná jména jako BJÖRK, MÚM nebo snad SIGUR RÓS. A hned ten další mramorový obelisk, do jehož srdce ještě nebyl ni zdaleka vryt poslední epitaf, přesto je však unikátním symbolem jedné neopakovatelné patnáctileté historie, nese jméno SÓLSTAFIR. Zářící sluneční paprsek, jak by se dalo po našem volně přeložit, je poslem každého rána a synonymem lidské naděje. Zároveň i pečetí jedinečného hudebního vývoje, zrozeného do podoby vikingské metalové černoty, vyrůstajícího skrze experimenty s post-blackovou progresí a dospívajícího v aktuální, extrémní post-rockový/metalový výboj energie, spontánnosti a exprese.

Náš příběh, příběh o hledání odpovědi na jedinou otázku nese jméno "Köld". Třetí tvůrčí zářez spatřující světlo světa téměř čtyři roky po doposud posledním řadovém albu „Masterpiece of Bitterness“. Začátek už znáte, ale pokračování? Toho dne, od samého rána padal sníh. Oslepoval smysly a držel slunce v šachu. Dlouhé týdny na cestách, jsi hladový/á, skrze chlad už ani necítíš bolest vystřelující z rozpraskaných puchýřů na chodidlech. "78 Days in the Desert" tě přesto v nitru hřeje, vhání do žil naději. Svěží, adrenalinová porce zvonivých, post-rockově energických kytar. Nespoutaná herní instrumentace, jen letmo eskalující v post-metalové burácení, doprovázená ústřední melodickou kytarovou linkou. Jdeš pořád dál a dál, ukrajuješ kilometry, hodiny, minuty. Blíží se večer a je nejvyšší čas najít sobě místo k přenocování dříve, než si tebe najde stejně vyhladovělý medvěd. Z nebe už se nesnáší ani jediná vločka, obloha se náhle projasnila při měsíčním svitu a nad hlavou miliardy hvězd. Frigidním nokturnem nese se další track "Köld", v úvodu téměř post-blackově lomozící, postupem epizující fabule, přelévající se do emocionálně silné, nezvykle podbarvené vokální zpovědi Aðalbjörna Tryggvasona. V jeden moment něžně intimní, téměr PINK FLOYDácké vyprávění. Chce se ti křičet? Klidně můžeš, hvězdy tvůj nářek zaslechnou, avšak nevyslyší!

Přežil/a jsi další dlouhou noc, vítá tě první slunné jitro za poslední dny. Bledý jezdec - "Pale Rider" uhání krajinou, nesen křídli vkrádané melodie, mohutné, výpravné s vyřvávaným refrénem, jenž činí tenhle okamžik snadno zapamatovatelným. Nemusíš se ptát na cestu, ta vede pořád na jih. Ještě dlouho ti v uších zní černo-černé, mocné, přec rokově rázné riffy kytar, dusot bicích, dusot kopyt. Ruce máš zarudlé, prsty tak zkřehlé, že nejdou narovnat a při sebemenším pohybu bolí, klouby praskají jak suché vrbové pruty. Slunko se ti opírá do týla a před očima tvůj vlastní stín. Náhle se však zemně otřásá a skrze jizvy na povrchu prýští k obloze gejzír "She Destroys Again" - vroucí rocková aura, osvěžující a občerstvující.

Poslepuj si svoje zbytky nadějí, svoje okleštěné emoce, ještě pár kilometrů a tvoje výprava bude u konce. Tady, dnes, nebo snad zítra rozhodně nezemřeš. I když se ti snaží vepsat tvůj nekrolog baladickou "Necrologue", i když tě vyprovází zvonky prázdných spřežení v ambientním, akustickém pochodu "World Void of Souls" ani když tě klamou post-rockově, metalově vibrující myšlenkou že "Love Is the Devil". Zmobilizuj se, tenhle obzor už je vážně poslední.

Kontury lesa, první barvy po všech myslitelných odstínech šedi, po vysilující snaze uchovat sobě ještě jeden plamínek naděje. Pět, čtyři, tři, dva a poslední krok k nitru mýtiny obstoupené shlukem jehličnatých stromů. Padáš do kolen a před tebou cosi přikryté hromádkou klestí. Co je asi pod ním? V co má tedy člověk ještě věřit? Máš strach najít odpověď, byť po ní bytostně toužíš. Pozvolna odkrýváš větev po větvi, napětí se stupňuje. Ještě jedna a pak……… Pod tvýma rukama zůstává jen malá lesní studánka. Průzračná, na hladině zrcadlící nekonečnost nebe, koruny stromů strážců a tvoji tvář! Už víš? Abys mohl/a začít věřit, musíš nejprve uvěřit! V sebe sama! A pokud je hudba tvojí součástí a ještě ti pokojem doznívají poslední minuty nových SÓLSTAFIR, pak věříš i v hudbu. Vím, že je to už takřka klišé, to neustálé omílání slovíčka post, jako by to snad byla nějaká personifikace moderny. Jenže v rukou čtveřice islanďanů z Reykjavíku dostává tohle slovo, tenhle druh hudby svého neopakovatelného kouzla, silné výpovědní hodnoty. Ať už na nové desce slyšíte prvky post-blacku, post-doomu, atmosférického rocku či post-rocku, nebo jsou vám škatulky ukradené, tahle sedmdesátiminutová výprava k poznání za to opravdu stojí. Kdesi jsem si přečetl větu, že SÓLSTAFIR jsou SIGUR RÓS metalu a já se pod ní mohu jedině podepsat. Pro mě osobně deska měsíce ledna a horký, tedy vlastně ledový typ pro všechny vyznavače emocionální, eterické a dojmy prostoupené muziky.

Hodnocení

Jirka Jakoubě | 20.02.09

Další články autora:

SHRINEBUILDER - Shrinebuilder | 08.11.10
VOLBEAT - Beyond Hell Above Heaven | 04.11.10
CELESTE - Morte(s) Nee(s) | 29.10.10
MELECHESH - The Epigenesis | 24.10.10
GAZPACHO - Missa Atropos | 16.10.10

Všechny články