Přihlášení | Registrace

Recenze

THE PRODIGY - Invaders Must Die

2009 Take Me To Hospital/Cooking Vinyl

PRODIGY představují ikonu široce přesahující rámec elektronické taneční hudby. Různorodostí své tvorby dovedli oslovit velké spektrum lidí, nezávisle na jejich jiných posluchačských preferencích, přičemž se stali univerzálním kultem. O to pozoruhodnějším, že v pozicích uctívaných hudebních polobohů se obvykle nacházejí rockové či popové kapely, nikoli těleso, jehož počátky patří do druhohor undergroundové elektroniky. Trojlístek alb "Experience", "Music for the Jilted Generation" a "The Fat of the Land" patří mezi to nejlepší, co se v devadesátých letech urodilo. Zlom nastal s "Always Outnumbered, Never Outgunned", které je více agresivní než originální, což se dá říct i o "Invaders".

Od své předchůdkyně si deska vypůjčila nejvýraznější rys – nařvanost. Každé říznutí paličkou narušuje statiku domu a ničí sluchové buňky, každý beat prostupuje zdmi jako buldozer. Drajv jako blázen, avšak po několika posleších se začne nevyhnutelně projevovat monotónnost, pramenící právě z přehnaného důrazu na perkuse, kolem kterých se dohromady nic moc neděje. Síla Liamovy tvorby vždycky spočívala ve schopnosti vytvořit originální škálu elektronických pazvuků. Co měli PRODIGY, neměl nikdo jiný. "Invaders" se však jako celek nebezpečně podobají množství jiných daleko obyčejnějších elektro záležitostí. Všechno to drnčení a pištění se sice krásně shrnuje pod atraktivní škatulku electronic punk, ale vzato kolem dokola už "AONO" není nic víc než netrvanlivý bordel.

Jak si vysvětlit, že sedmnáct let staré "Experience", které ve srovnání se současným zvukem zní chabě, táhne mnohem víc? "Invaders" má sice koule jako zmutovaný wrestler, tudíž stále potenciál vyhnat všechny šampóny z placu zpátky k baru na mojito, ale kamsi se vytratila hravá atmosféra klávesových motivků, nemluvě o psychedelii začátku devadesátých let.

Vizionářství samozřejmě nemůže trvat věčně a bylo by nesmyslné desku zatracovat jen proto, že nedosahuje na své starší sestřičky. Nedokážu se nicméně přenést přes snahu stavět všechno na zvukovém nátěru. Hypnotickou stránku starých alb nahradila surová neurvalost, která bohužel nemá příliš potenciálu pro opakovaný poslech v teple domova.

I přes všechny tyto nedostatky nelze většině z jedenácti skladeb upřít ohromné množství energie a dravosti, které ve spojení s mnoha atraktivními odkazy na starou tvorbu činí z "Invaders" excelentní záležitost pro živá vystoupení. Svým způsobem tak jde o dvojí návrat k začátkům. Vzpomínáte třeba na staré fláky "Death of the Prodigy Dancers" nebo "We Gonna Rock?" Když je srovnáte s aktuální deskou, zjistíte, že PRODIGY začínali na stejném základu.

Zpočátku mi dělalo velký problém, smířit se s faktem, že se jedna kapela zmůže na pouhé tři žánrové megarevoluce, ale po mnoha posleších si říkám, proč by to nemělo skončit na pařbě, když právě tam před dlouhými dvaceti lety vše začalo.

Hodnocení

Tomáš Kouřil | 21.03.09

Další články autora:

Dva na jednu - představujeme novou rubriku | 31.10.10
GORGONEA PRIMA - Black Coal Depression | 14.10.10
ANAAL NATHRAKH, ISACAARUM, LEGION | 01.10.10
DIMMU BORGIR - For All Tid | 24.09.10
MISERERE LUMINIS - Miserere Luminis | 12.09.10

Všechny články