Přihlášení | Registrace

Recenze

MARILYN MANSON - The High End of Low

2009 Interscope

Nový obraz v Galerii Dobra a zla

Brian Warner alias Marilyn Manson je už od svých počátků součástí obytných prostor lidí smýšlejících jinak, než určují plošné společenské hodnoty. Vtělil se pomocí slov a hudby do ikony odporu proti stádnosti. A i když není první ani poslední, tak právě způsob, jakým své myšlenky předkládá, ho odlišuje od ostatních.

Zpěvákovu fanouškovskou základnu můžeme rozdělit do dvou hlavních, na sobě nijak závislých táborů. První, který mu dozajista přinesl největší přísun posluchačů, zajímá image, pod kterou své písně i sám sebe prezentuje. Mladí lidé hlásící se k subkulturám třeba jen zčásti propojených se zálibou v obscénnosti, si v jeho herecké stylizaci našli svůj osobní vzor. Ve sledování tvorby nejdou do hloubky a namísto luštění obsahu skladeb spíše sčítají interpretova žebra. Nad touto skutečností se ale nemá cenu pozastavovat, jelikož to, co člověk zasadí, to i následně sklidí.

Druhou skupinou jsou lidé, které nechává jakýkoli kult osobnosti chladným a místo aktuální partnerky je zajímají výsledky Masonovy hudební i malířské činnosti. Skladby pro ně nejsou jen další způsob, jak zabít čas, ale hledají v nich myšlenky.

Podíváme-li se například na začátek singlové "We're from America", kterou otevírá verš

We're from America, we're from America, where we eat our young
We're from America, we're from America, it's where Jesus was born

můžeme vydedukovat hned několik možných výkladů, které exemplárně ukazují na Mansonovu zálibu ve dvojsmyslnosti a narážkách, kterou koneckonců prokazují už jména zakládajících členů kapely. Obsah písní hrál u Mansona vždy velmi důležitou roli a kdo doposud k jejím tajům nepřičichl, o hodně přichází. Na novém albu skupina pokračuje v nastoleném směru, máme tu znovu bigotnost, hloupost, nezájem a vše jako vždy zabalené v obscénní latexové fólii. Deska navíc obsahuje patnáct skladeb čili dvaasedmdesát minut hudby a adekvátně dlouhou i zajímavou přehlídku zvráceně protestních myšlenek.

Pod kovovou konstrukcí utápějící-se v plazmě pocitů

Na sedmé studiové desce žije každý shluk not svůj ojedinělý život. Těžko nalézt nějaký vzorec, je to jako kdybychom náhodně házeli kostkou – nic není předem jasné. Jedna skladba je spíše do neo-glam rocku, další do industriálu, třetí do elektroniky a my posluchači nemáme žádné vodítko, co bude následovat potom.

Hudební pilíř představuje hlavně multiinstrumentalista Twiggy Ramirez, který vedle hlavního úvazku v této skupině spolupracoval například i na deskách NINE INCH NAILS a třech počinech projektu A PERFECT CIRCLE. Za bicími sedí již čtrnáct let Ginger Fish, rovněž následující zvyk pojmenovávat se kloubením jmen hvězd a zločinců. To Chris Vrenna, bývalý bubeník už jednou zmíněných NIN a producent jmen jako je METALLICA, ROB ZOMBIE či U2, vystupuje pod svým občanským jménem.

Z předchozího odstavce jsou jasná rizika různých kolizí, které opravdu přicházejí. Například "We're from America" je spíše kompatibilní s NIN než s MM: vlivy zvenčí ale výsledné práci vůbec neškodí a naopak mám z nahrávky dojem větší pestrosti. Kdo je však v tomto směru ortodoxní, lamentovat nemusí: jsou tu skladby jako "Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon", hodná poslechu v necenzurované audio verzi a nikoliv videoklipovém ohryzku.

Po skladatelské stránce se pokračuje v nastoleném kvalitativním plánu. Pomalu ubývá násilných zpěvných refrénů a kompozice jsou složitější. Sílu z agresivního stylu hraní se skupina snaží přesouvat do pomalejších riffů, což se pomocí vrstvení zvuků, hráčského umu a řezavého Mansonova zpěvu daří. Písně zacházejí dále, než k prokládání slok refrény. Tento trend byl znatelný už v předešlých letech, zde pokračuje a vše zní znovu o krůček více uvědoměle. Přibylo také barevnosti v oblasti industriálních ploch. Krom nosných linek tvořících určitou melodii, se do celkového obrazu vkrádají různé škrábance, šum či temné ozvěny. Ne všechny skladby ale prošly tímto upgradem a některé jsou stále kytarové, jak je známe z prvních desek.

Jako velká deviza se po poslechu také ukazuje odstranění mantinelů mezi tvrdou hudbou a citlivostí. Nové album se v pocitech louhuje téměř stále a předkládá mnoho emocionálních pastí schovaných v industriálně kovové konstrukci. Na pozadí slyšíme symfonii mechanických součástek a nad tím vším v agonii vřeštícího Mansona. Možností kombinace jsou však tisíce (je libo mrazivé prostředí a typický rouhačský zpěv?) a "The High End of Low" představuje jejich velmi zdařilý výběr.

Manson znovu potvrdil své místo na výsluní "špinavého" rocku, které ale nyní dobyl s trochu jiným arzenálem. Ukázal, že je stále nevšední a ojedinělý. Umí hledat nové cesty a neusíná na vavřínech jako jiné soubory, což je po dvaceti letech velmi obdivuhodné. Nabízí se otázka, zda se právě v umění vytvořit vždy jiné dílo nenachází návod úspěchu. Stačí se podívat na hudebně spřízněné DEATHSTARS, jejichž první počin představoval velký úspěch, zatímco u dalšího, kvalitativně srovnatelného, jsme se už takového přijetí nedočkali. Proč natáčet stejnou desku, když už před patnácti lety byla jednou vytvořena? MARILYN MANSON to jako jedni z mála interpretů mainstreamové tvrdé hudby pochopili.

Hodnocení

Jan Škop | 27.05.09

Další články autora:

METROPOLIS | 26.12.10
CARIBOU - Swim | 22.10.10
Flying Lotus - Cosmogramma | 06.10.10
VULTURE INDUSTRIES - The Malefactor's Bloody Register | 26.09.10
Kouzlo metalových obálek V | 20.09.10

Všechny články