Přihlášení | Registrace

Recenze

DREAM THEATER - Black Clouds & Silver Linings

2009 Roadrunner Records

Pokud určitá skupina vydává po mnoho let přinejmenším výtečné počiny (včetně několika vskutku revolučních), z logiky pravděpodobnosti vyplývá, že dříve či později se nemilosrdně projeví jistý úbytek tvůrčí potence. O žádném z alb amerického progresivního kvinteta DREAM THEATER jsem doposud nemohl prohlásit, že se jednalo o špatný krok, ať vzpomenu sympatickou spontánně syrovou prvotinu "When Dream and Day Unite", přelomový opus magnum "Awake" či odlehčení v podobě space rocku, reprezentované alby "Falling into Infinity" či "Octavarium", vždy se jednalo o svébytné směřování a objevování trochu jiných hudebních teritorií. DREAM THEATER nikdy neřešili svůj hudební styl a vždy jsem z jejich produkce cítil ryzí muzikantskou živelnost, jejímž výsledkem se stala naprosto precizní instrumentace, jdoucí ruku v ruce s progresivními postupy, jaké však skupina generovala s grácií baletní tanečnice.

Z jubilejního desátého počinu "Black Clouds & Silver Linings" bohužel necítím onu ladnost, ani nadhled jedněch ze zakladatelů žánru, nýbrž především jistý hudební kalkul. Pokud si dříve musel posluchač DREAM THEATER takzvaně objevit, proniknout do jejich specifického světa, v současnosti se snaží skupina poslech co nejvíce ulehčit. Nechci tvrdit, že by z "Black Clouds & Silver Linings" nesálala progresivita. Pokud se bavíme o krkolomných prstokladech či dynamické rytmice, tak těchto, pro kapelu vskutku nezbytných ingrediencí, si užijeme dosytnosti. Ovšem fakt, že DREAM THEATER patří k suverénním instrumentalistům již po léta, známe, a proto nepovažuji progresivní vsuvky za nejstěžejnější atributy nahrávky. Z "Black Clouds & Silver Linings" se vytratily především přirozeně klíčící emoce a místo nich se album doslova prohýbá pod tíhou prvoplánových chytlavých popěvků.

Za další neduh nahrávky považuji až okatou inklinaci k mainstreamovému power/thrash metalu. Jinými slovy, z CD cítím, že se progresivní Američané rozhodli za každou cenu oslovit co nejširší publikum a především se zavděčit oldschoolovějším posluchačům, hledajícím přece jen trochu rafinovanější "heavík". Sice nic nenamítám proti power či thrashmetalovým titánům, proč ale "A Rite of Passage" musí obsahovat tak podbízivý refrén jako vyšitý od nějaké německé "speedárny" 80. let? Nebo proč na albu slyšíme tak dokonale kýčovitou baladu "Wither", kde jsou časy skutečně podmanivých oddechovek jako "The Silent Man" či "Hollow Years"?

No, a do třetice vyvstává problém největší, a to sebevykrádání, které dosáhlo ad absurdum skladbou "The Shattered Fortress". Uznávám, že čtvrtá kompozice uzavírá pentalogii "Twelve-Step Suite", započatou již na "Six Degrees of Inner Turbulence" (jedná se o sugestivní zpověď o boji s alkoholickým démonem, který svedl bubeník Portnoy), tudíž jisté reminiscence hudebních motivů lze očekávat (jako na minulých albech), nikdy se však nedělo v tak markantní míře. Ostatně známé motivy, riffy či přímo vokální linky (včetně již dříve použitých frází) z minulých počinů si na "Black Clouds & Silver Linings" bohužel vyslechneme v míře vetší než malé, jakýsi tvůrčí "auto-eklektizmus" totiž zašel příliš daleko.

Ač to nerad přiznávám, "Black Clouds & Silver Linings" obsahuje i určité procento klasické vycpávkové vaty. Aby sterilita navenek nepůsobila natolik explicitně, zavčasu se ji snaží zamaskovat nějaké ty progresivní výpady či melancholické vybrnkávačky. Pokud především na starých počinech jako "Images & Words" či "Awake" působily ony progresivní suity jako dokonalá vzpruha, nyní získávají spíše kontraproduktivní charakter. V tomto ohledu působí poměrně prvoplánovitě hned úvodní "A Nightmare to Remember". Přestože se v ní použijí snad všechny recepty tvořící základní hudební pokrm DREAM THEATER (dramatické recitace, epická sóla, zklidněná intermezza včetně katarzních vybrnkávaček, různé LaBrieho zpěvové polohy), ona slastná chuť se ne a ne dostavit. Výsledný mišmaš sice není ani přeslazený, ani přesolený, spíše na poměry kapely průměrný.

Naopak jako kvalitativní kontrast působí předposlední "The Best of Times", ze které se vyklube poměrně hravá, pozitivní energií naplněná kompozice. Klidně bych si ji dokázal představit v koloritu desek jako "Falling into Infinity" či "Octavarium". V podobném duchu se nese i úplný závěr CD. Nakonec zas tak nevadí, že "The Count of Tuscany" tentokrát silně evokuje můj oblíbený "Awake" (též díky Rudessovu klávesovému podloží). Bohužel podobná svěží provzdušněná rocková nálada albu jako celku schází.

Pokud by "Black Clouds & Silver Linings" vydala nějaká mnohem méně významná kapela, bezesporu skáču blahem, ovšem čím více mám DREAM THEATER rád, tím jsem vůči nim kritičtější. V rámci metalové scény zaujímá "Black Clouds & Silver Linings" bezesporu důležitý status, ovšem v kontextu předchozí diskografie kapely uspěje deska mnohem obtížněji.

Poznámka o emisi alba

Minimálně jeden aspekt nelze "Black Clouds & Silver Linings" upřít a to její opravdu luxusní provedení. Krom klasické jedno-CD emise album vychází též jako speciální trojdiskové vydání. Pro opravdové hardcore fandy pak vydavatel připravil tzv. Deluxe Collector's Edition Box Set obsahující krom zmiňované troj-CD verze též 180-ti-gramové dvojité LP, DVD s izolovanými audiostopami, které ocení především učenliví muzikanti, podložku pod myš s motivem obálky alba, litografii motivu obálky (pro sto šťastlivců též s podpisem Hugha Symea) a aby toho nebylo málo, na sto kupců čeká vstupenka na setkání se skupinou. Komplet je stylově zabalen do boxu z černého sametu.

Z bonusového CD coververzí bych upozornil především na vynikající jazz-fusion/rockovou instrumentálku "Odyssey" od ceněných virtuózů DIXIE DREGS. Velice sugestivní retro zvuk se podařilo vykouzlit coververzí kompozice "Larks' Tongues in Aspic" z eponymního pátého studiového alba legendárních KING CRIMSON. Též IRON MAIDEN patří k vděčné inspiraci skupiny a musím smeknout před výkonem LaBrieho, Dickinson opravdu jakoby mu z úst vypadl, ostatně též instrumentace britskou heavymetalovou legendu dokonale evokuje.

Nejblyštivějším bonusem se jeví třetí CD, obsahující čistě instrumentální verzi alba. Bylo by však škoda, považovat ho jen jako zdroj pro karakoe. Instrumentální verze skladeb se překvapivě dobře poslouchají a jakkoliv mě mohou iritovat někdy až vlezlé refrény u klasické verze, ty instrumentální odkrývají poměrně zajímavé aspekty desky.

PS: Výsledné hodnocení se týká pouze prvního CD. Ovšem nějaké ty body navíc bych připočetl k bonusovým diskům, zvláště instrumentální podoba skladeb zní překvapivě interesantně oproti regulérnímu vydání.

Hodnocení

Štěpán Šimek | 30.06.09

Další články autora:

The Divide | 14.05.12
OZRIC TENTACLES - Paper Monkeys | 07.05.12
IF THESE TREES COULD TALK - Red Forest | 26.04.12
Dva na jednu: TÁBOR RADOSTI - Agartta | 23.04.12
PRINCE OF TENNIS | 09.04.12

Všechny články