Přihlášení | Registrace

Recenze

MASTODON - Crack the Skye

2009 Reprise Records

(Sou)hra emocí

Emoce není tím, čím okamžik vrcholí, nýbrž tím, čím každá neopakovatelná chvíle začíná. Emoce není to, co si z jednotlivých okamžiků odnášíme, ale především to, co do nich vkládáme, aby se staly jedinečnými, nezapomenutelnými. Schválně, zkuste někomu, kdo má v rozsahu ucelenější, širší povědomí o současné tvrdě rockové, potažmo metalové scéně položit otázku: "Dokázal/a bys vyjmenovat pět kapel poslední dekády, které mají svůj nezaměnitelný, neotřele nápaditý, osobitý tvůrčí projev a v širokém posluchačském záběru k tomu navíc přidávají obrovský komerční úspěch, když jsou jejich desky vždy očekávanou událostí roku?". Vsadím tvůrčí potenci, že jedním z prvních vyslovených jmen bude to, jímž se honosí atlantská úderka MASTODON.

Současná i nedávno minulá doba přeje technice, (nejen) muzikantským experimentům a i přes sílící lidskou potřebu jakési stylovosti, je originalita pořád velmi oceňovaným a doceňovaným artiklem. Patrně i tohohle si byla zámořská čtveřice pojmenovaná dle pravěkého chobotnatce dobře vědoma, když v roce 2002 vydala debutové album "Remission" a rázem se zařadila do takzvané Nové vlny amerického heavy metalu, v níž se tou dobou již nacházeli třeba MACHINE HEAD, GOD FORBID nebo KILLSWITCH ENGAGE. Surově nazlobená, zvukově mohutná nahrávka mísící progresi, techniku a sludge ve svých konturách vykázala cit pro silnou rytmiku. Na jeho základech pak po dvou letech vykrystalizovala druhá řadovka "Leviathan" (2004), která si vysloužila značnou porci pochvalné kritiky a dodnes je považována za jakýsi (alespoň prozatímní) vrchol kapely. MASTODON na ní dotvořili svoji charakteristickou uměleckou tvář a zároveň také prokázali cit pro koncept desky, schopnost vyvážit atmosférickou melodiku s technickou agresí. Třetí, do letoška poslední zářez nazvaný "Blood Mountain" (2006), vydaný pod křídly mamutí společnosti Warner a za skladbu "Colony of Birchmen" nominovaný na Grammy (gramofonek jim nakonec vyfoukli SLAYER), posunul kapelu do ještě techničtějších a ve svém důsledku paradoxně i hitovějších vod. Pro některé posluchače možná trochu na úkor oné surové mohutnosti zvuku. Logicky tak vyvstala spousta otázek, zdali se hudební evoluce MASTODON zastaví a nebo bude dále pokračovat. Pokud ano, tak kam? Odpověď hledejte skrze necelých padesát minut nového alba nazvaného "Crack the Skye".

Doklad soudobé preciznosti

Zprvu si musíme říct, že MASTODON nejsou jen jakousi prestižní značkou moderního metalu a zárukou (komerčního) úspěchu, ale především profesionály obklopenými stejně profesionálním týmem. Pod aktuální deskou jsou tentokráte producentsky podepsáni Brendan O'Brien (produkoval kupříkladu poslední řadovku AC/DC) a jako spoluproducent Scott Kelly (zpěvák a kytarista NEUROSIS). Ten si také, v duchu již tradiční spolupráce, opět zahostoval coby vokalista, tentokrát v titulní skladbě. Následkem výše zmíněného už v okamžiku, kdy jsem spouštěl "Crack the Skye" poprvé, měl jakési teoretické záruky, že po téhle stránce půjde opět o prvotřídní kousek a nemohu tak být vyloženě zklamán.

Vím, že nebe bylo toho dne šedivé a i když jsem se jej sugestivně snažil protrhnout v kus azurové modři, člověku se nad přírodou zvítězit nepodařilo. Co se však nepodařilo myšlence, to dokázala hudba. Otevírací track "Oblivion" plynule navazuje na směr udaný "Blood Mountain" – rytmické a tempově neurotické skoky v kontrastu s přímočarou hitovostí. Ostatně stejný kurz nabírá i druhá "Divinations" a jen stvrzuje mozaikovitý, spontánně energický úvod desky odkazující protentokrát tematicky (i textově) na období carského Ruska. Vrcholem celé té úvodní triády budiž výrazově barvitá "Quintessence", která živelností ústředního motivu vykazuje typický drajv jižanského (southern) metalu. Ostatně ta hitovost, zapamatovatelnost, stává se podle mého zásadním pilířem celého alba a tím je dosažen i nepřeslechnutelný kontrast mezi emocí a úderností. Ano, když to takhle napíšete, může to kdekoliv jinde zavdávat dojem podbízivé lacinosti, ale ne tak v rukou a v myšlenkách téhle party. Kupříkladu šestá "Crack the Skye": mohutný kytarový zvuk versus silný, takřka metallicovský nápěv a k tomu spousta nápaditých motivů kolem. Vše pak ještě umocňuje charakteristický, osbournovsky hypnotický vokální projev, absence vyloženě hluchých, navatovaných míst a k tomu návdavkem hodně prostupující atmosferičnosti (dokládané především ve více jak desetiminutových skladbách "The Czar" a "The Last Baron"). Zkrátka ďábelský rozsah pramenící z progrese, tryskající v nespoutaný technicko-sludgeový gejzír, někde nezbedně laškující s math metalem a jinde se zas letmo dotýkající kouzla staromilského stoneru, dosahující až k té samotné modři epicky výpravných nebeských výšin.

Závěr? Kdepak, kdybych se měl omezit jen na srovnání s doposavad uznávaným tvůrčím vrcholem, neřekl bych, že byl takřka legendární "Leviathan" překonán. Každé z alb totiž spadá do odlišného kreativního období. Avšak právě proto to, co teď napíšu, bude znít hodně nadsazeně: v mých uších má "Crack the Skye" všechny předpoklady a všechen potenciál k tomu, stát se postupem let deskou žánrově stejně (nebo určitě podobně) nadčasovou. Proč? Přesně pro to kouzlo, které nadčasová hudba nabízí, kdy dokáže zvídavého člověka pokaždé znovu a znovu vtáhnout do svého nitra a stejně tak mu pokaždé vyjeví cosi, co mu předtím při poslechu uteklo. Meteostanice si mohou s neurčitou předpovědí příchodu stabilně slunečných dní trhnout meteosatem, neboť symbolem letošního barevného jara jsou MASTODON!

Hodnocení

Jirka Jakoubě | 02.04.09

Další články autora:

SHRINEBUILDER - Shrinebuilder | 08.11.10
VOLBEAT - Beyond Hell Above Heaven | 04.11.10
CELESTE - Morte(s) Nee(s) | 29.10.10
MELECHESH - The Epigenesis | 24.10.10
GAZPACHO - Missa Atropos | 16.10.10

Všechny články