Recenze

Z ambiciózního projektu CALES se za ta léta stala spíše privátní záležitost, Blackosh si, stejně jako v případě předchozího počinu, vzal na svá bedra vše – od nástrojového arzenálu a protentokrát i zpěvu počínaje, produkcí, mixu, masteringu a tvorbou obalu CD konče. Což o to, Blackie bezesporu disponuje potřebným talentem, nicméně z nahrávky necítím onu potřebnou hudební diversitu jako v případě písničkověji laděných alb z období, kdy se neostýchal obklopit neméně talentovanými hudebníky. "KRF" po všech stránkách evokuje inkarnaci kultovních BATHORY z období "Hammerheart", ovšem to byl konec kýčovitých 80. let a podobné nahrávky plnily spíše funkci rebelského vzdoru, než že budovaly novou kapitolu metalových dějin. V současnosti "KRF" působí spíše umanutě, ponejvíce ji ocení pamětníci, kteří počiny jako "Hammerheart", "Twilight of the Gods" či "Blood on Ice" zažili jako novinky na hudebním trhu. Blackosh již dříve dokázal, že pro něj není problém zdolat pagan metalový menhir, ale v případě "KRF" nejlépe sedí rčení: dvakrát do jedné řeky nevstoupíš.

65 %
Štěpán Šimek

Ty tam jsou písničkové tvary – Blackie se definitivně zhlédnul v neurvalosti a živelnosti. Spontánnost a nedůslednost však nejsou totéž, podobně jako se špinavost nerovná nevzhlednosti. A co naplat, na "KRF" se až příliš často hodí adjektiva zmíněná jako druhá v pořadí.

Blackie se rozhodně nestydí za nedokonalosti, což nám může být sympatické, ale jen stěží to připíšeme ke kladům desky. Je to zejména upozaděné a místy vyloženě rozplizlé vokální podání, které poukazuje, o kolik silnější dopad mohlo album mít, kdyby stál za mikrofonem někdo schopnější. Ani stěžejní kytarové party nedokáží utáhnout vše, zvlášť když jakoby místy pokračovaly jen ze setrvačnosti. A přestože Blackie patří mezi kytaristy s nejvíce zřetelným (i ceněným) rukopisem, ten jakoby na "KRF" žil tak trochu z podstaty a jakákoliv sebeinovace mu byla cizí. Deska tak postrádá členitost, chytá se každého nápadu, ale ne všechny dokáže rozvést.

Náboj "KRF" nepostrádá, ale jeho kadence má blíže luku než brokovnici a z desky je zřejmé, že ji autor skládal v prvé řadě pro sebe. Zejména pro přílišnou monotónnost se ztratí veškeré vypiplané pasáže a album zní v prvé řadě jako notně zazděná šance.

55 %
Viktor Palák

Dříve jeden z hlavních tvůrčích mozků ROOT už tehdy prostřednictvím projektu CALES paralelně (a posléze výlučně) laškoval jen se svými soukromými múzami. V čase dodnes velmi ceněného a načechraného alba "The Pass in Time" se s nimi ještě láskyplně miloval, v případě posledního kousku "KRF" už je spíše natvrdo ojíždí do zadnice.

Blackie v mých očích stále patří mezi velmi kreativní kytaristy, kteří mají i po dvaceti letech skládání koule vypotit zcela sami dlouhohrající desku. Výsledek přitom překvapivě nepůsobí prázdně nebo suše, což považuji za malý zázrak. Naopak: disponuje charakteristickým rukopisem, jeho riffy poznáte kdykoli a ačkoli své postupy samozřejmě průběžně opakuje, dokáže se s hadí mrštností vyhnout – byť někdy o prsa – vykrádání sebe sama.

Na druhou stranu má "KRF" jednu značně kontroverzní vlastnost. Ačkoli je každá deska CALES jiná, je velmi těžké hovořit o nějakém hudebním vývoji. Z kontextu Blackieho tvorby je znát, že tento fakt není způsobený tím, že by sám tvůrce nevěděl, co chce, ale zkrátka netrpí potřebou se překonávat. Nekolísá tedy ani tak tvorba jako spíš ambice, a jestli se v roce 2001 s deskou "The Pass in Time" chtěl Blackie pochlubit, že zvládne udělat nádherně atmosférické paganmetalové album se schopností oslovit širší spektrum posluchačů, na novince chce prostě egoisticky vyzpovídat sám sebe i za cenu, že to znamená nemít v písních více tvůrčích vlivů, technicky kvalitní vokály či složitější aranže.

"KRF" je velice surová sbírka postavená z devadesáti procent na kytarách, příležitostně dobarvená o jednoduché "pohansky" odkřičené vokály nazpívané samotným Blackiem. Jeho rukopis je samozřejmě ovlivněn BATHORY v jejich nejlepším období a nejinak je tomu na novince, přesto na albu nechybí moře hardrockového riffování, díky čemuž disponuje silným drivem. Blackie dokáže velmi dobře vystavět dobře šlapající figury jen s pomocí kytar a dost místa zbývá i na poctivou dávku typické atmosféry zřetelné například v poslední skladbě s "pomrkávajícím" názvem "Magnificent Masterpiece of Apocalypse".

Co se týče vokálů, jsou samozřejmě velmi syrové, na rozdíl od mnoha Blackieho fandů ovšem nelituji absence hostů. Oceňuji autenticitu zpěvů a myslím si, že se do kontextu "KRF" velmi dobře hodí. Nehledě na to, že Blackie není žádný nováček a skladby šikovně postavil na tom, co mu jde nejlépe, tedy na kytarách. Připouštím, že nejen pro upozadění zpěvu a bicích může Blackieho produkce spoustě posluchačů připadat trochu svérázná, ale zde zkrátka hraje prim poctivé riffování.

Pokud v sobě Blackie jednou probudí pořádnou dávku ambicí, můžeme se ještě dočkat nějakého skutečného opusu. "KRF" je ale spíše "jen" sympaticky přímá zpověď. Asi jako kdyby se umělec dříve tvořící řezbářská veledíla pro dávné krále stáhl do chaty někde v lesích a tam si dál tvořil sám pro radost. Možná hrubě a nevyumělkovaně, ale o to upřímněji. Funguje to? Ano!

70 %
Radalf