Přihlášení | Registrace

Recenze

IRON MAIDEN - The Final Frontier

2010 EMI

Sdílej:|

Strážci okované počestnosti

O tom, že legendární maidenovský strašák Eddie do velkolepých bran své slávy již několikrát vkročil, už mnozí dlouhou dobu bezpečně tušili. Ovšem to, že za sebou všechny tyto brány nenávratně zavíral, se už byť polohlasně odvážili tvrdit jen ti největší skeptici. Ať už z úcty k tomuto hororovému maskotovi britských heavymetalistů či z naděje, že ještě sebere všechny síly a vytáhne do boje s proslulostí vrcholového alba "Brave New World", které přetvořilo tyto patrony žánru na soudobé, svěží a otevřené muzikanty, nikoliv kostlivce ve skříni. A právě ti samí muzikanti snad také jako jediní nepředstírají pochybnosti nad svým setrvávajícím počínáním. Na novince "The Final Frontier" navíc tyto pochybnosti staví zřetelně do popředí. Celosvětově uznávaná šestice muzikantů IRON MAIDEN po tom, co v mezičasech dělala radost fanouškům svými koncertními záznamy, které vyústily od ambiciózního živáku "Rock in Rio" v celkem neotřelé dokumentaristické putovní dílo "Flight 666", tak nyní téměř nenápadně přichází s řadově úctyhodnou patnáctou deskou, která však podle všeho neznamená nic víc, než jen nahlédnutí do časů minulých, s nimiž je materiál na "The Final Frontier" bez výmluv spjatý.

Nebo že by nakonec jen monstrum Eddie zatáhlo na směrovém kormidle kovaného Boeingu 757 "špatné" táhlo a nasměrovalo IRON MAIDEN do sfér, v nichž mají své místo plochy neposkvrněné trajektorií jejich hudebního směřování? Zatím to však vypadá, že kapela trýzní čistě jen svou invenci spolu s posluchačovou trpělivostí skrze délky skladeb od pěti minut po jedenáct, v nichž se toho zpravidla děje pramálo. Velká škoda, že zrovna v době zrodu alba nesvištěl kolem Indiana Jones v rozvrzané Dakotě s motorem řezajícím jak Smithova kytara, aby Eddiemu namrskal bičem gentlemana a ukázal mu nějaké to neprozkoumané místo, ztracený svět plný záhad a okultismu, které by osvítilo jeho zlověstnou mysl a slavní Britové tím nalezli znovu vysychající mízu. Takto se po posledním militaristickém "A Matter of Live and Death" opět stylizují do válečných, tentokrát však futuristických podob, ovšem opravdu jen námětově, neřkuli symbolicky. O tom svědčí výmluvná, ne ovšem zrovna dvakrát působivá titulka bookletu, hudba však už povětšinou nikoliv.

Když se třeba v otvíráku "Satellite 15...The Final Front", celkem tuctové, nijak konkrétní písni s motivy, kterých už od nich známe přehršel, najednou z ničeho nic strhne na závěr nějaká dramatická zběsilá zakončovačka, jako by si snad pánové spletli píseň nebo se vcítili do role kabaretních jamařů, probouzejících po vystoupení pospávající sál, marně jím lze uvěřit nějakou nadčasovost. Tu by u nich koneckonců asi nikdo nehledal. U tónů "Mother of Mercy" se zase nelze zbavit dojmu, jako by zpěvák Bruce Dickinson nazpívával nějakou zapomenutou píseň určenou pro jeho sólovku z období vzniku "The Chemical Wedding". Jenomže ona se někam zatoulala magická atmosféra. Čeho si lze ovšem na desce všimnout vrchovatě, jsou mohutné, těžkopádné pasáže, které prostě jen tak ze setrvačností valí stále kupředu a nic je nemůže zastavit, i kdyby se zbožňovanému pěvci Brucovi vypětím zpřetrhaly hlasivky.

Jestliže měla popřelomová deska "Dance of Death" svou pevnou jistotu v hitové skladbě "No More Lies" pak jsou na "The Final Frontier" hranice jistoty v nedohlednu. Slibný rozjezd v "El Dorado", jehož bicí exhibice na počátku má efekt spíše blesku z čistého nebe, se zamotá "jen" do klasického sólového souboje, a od druhé půlky začíná vše od znova. A když už se konečně u "Isle of Avalon" blýskne naděje, že by mohlo dojít ke strhující gradaci ve jménu "The Number of the Beast", vše se zase nakonec tak nějak rozplyne v počáteční epické pochmurnosti a ztratí náboj. Nezbývá pak, než se až s koncem desky nostalgicky přenést do té pravé chromované duše IRON MAIDEN a v posledních dvou kouscích, "The Man Who Would Be King" a "When the Wild Wind Blows", které tady Bruce Dickinson podpírá svým už typickým a impozantním zpěvem, vychutnat všechno to, co činí tuto kapelu nesmrtelnou.

IRON MAIDEN na "The Final Frontier" nakonec ale neztrácejí svou důstojnou tvář a ačkoliv pronikavé křivky jejich tvorby se pomalu otupují s přibývajícími vráskami těchto nepostradatelných ikon heavy metalu, přesto se dá říct, že skalního fandu určitě chytnou za srdce i s tímto zářezem, jehož hodnota tkví především v jedinečnosti a nenapodobitelné originalitě jeho tvůrců.

Hodnocení

Miroslav Schwanzer | 06.09.10

Další články autora:

DYING PASSION & FREE FALL Tour 2010 | 30.12.10
Filozofie kladivem vol.4 | 04.12.10
DARK TRANQUILLITY, INSOMNIUM, BELLIGERENCE | 26.10.10
DIMMU BORGIR, ENSLAVED, SAHG | 12.10.10
NIL - Dirty | 27.09.10

Všechny články