Přihlášení | Registrace

Recenze

GAZPACHO - Missa Atropos

2010 HWT Records

"Není skutečně slepým ten, kdož nevidí, ale teprve ten, kdož vidět nechce."

My lidé často utíkáme před realitou a slepými se stáváme především pokud jde o city, otevřenost a přístupnost ke změnám. Možná je v tom strach, možná neschopnost přijmout i jinou než vlastní realitu, proniknout do ní a ztotožnit se se zcela novými poznatky, pocity. Norský progresivní projekt GAZPACHO (ano, název je opravdu odvozen od studené španělské polévky coby parafráze pestrosti tvůrčího projevu i osobností hudebníků) bezmála patnáct let produkuje muziku, ke které je zapotřebí značná hudební empatie, ochota položit se do příběhu, osobitého světa skladatelských i lidských expresí. Naplno, bez zábran, předsudků, pochybností.

Následovníci odkazu legendárních MARILLION, kteří dokáží smysluplně pospojovat velmi osobní zpovědi v hávu klasické rockové progrese s nanejvýš moderními, nadpozemskými přesahy do (bezmála) post-rockové lyriky, si podmanili hudební svět teprve nedávno. Na přelomovém albu "Night" (2007) servírovali eklektický, dynamický koktejl s nezaměnitelným melancholickým závojem, což stvrdilo i následující, o řád energičtější album "Tick Tock" (2009). Z tohoto pohledu tak lze bez výhrad považovat letošní nahrávku pojmenovanou "Missa Atropos" za očekávanou.

Představte si, že ze dne na den, z okamžiku na okamžik zpřetrháte všechny zažité vazby s okolním světem. Sami sebe dobrovolně odsoudíte k nekonečné samotě v opuštěném majáku na úplném kraji všední reality. Už žádný bezhlavý shon, žádný stres, žádné materiální požitky, povrchní potřeby, jen vy a nekonečný oceán myšlenek. "Missa Atropos" je příběh o takovém oproštění se od všeho a od všech. Muzikálně jde však znovu o velmi osobní a intenzivní pouto, které dokáže podnítit ty důležité pocitové interakce mezi kapelou a posluchačem. Oproti předchůdcům je nová deska prostá dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se povícero vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Nechybí atmosférotvorné nástroje jako je klavír a housle, ani ambientní pasáže, díky kterým GAZPACHO zasahují též do zmíněného post-rocku. Svůj prostor dostávají akustické a poloakustické plochy, místy kořeněné nádechem world music, při kterých si lze bezostyšně vzpomenout na moderní melancholiky SHAMRAIN nebo obdobně progresivně působivá seskupení THE BLACK NOODLE PROJECT či THE PINEAPPLE THIEF. Nejsilnější moment koncepčně funkčního celku shledávám ve skladbě "River", kde se naplno potkávají dva nejzásadnější rysy v tvorbě téhle nezaměnitelné kapely - charismatický, smutný vokál Jana-Henrika Ohmeho a silná nosná melodie takřka filmového střihu.

Však právě ve formátu desky, která se více než kdy jindy přiklání k temnému, posmutnělému rocku á la RADIOHEAD, bez těch zásadních melodramatických změn nálad, shledávám onu pomyslnou dvousečnou zbraň. Právě tady lze hledat jediný rozpor, jestli "Missa Atropos" dělá krok vzad nebo srdnatě drží nastolené tempo. Ale na rozdíl od starořecké bohyně osudovosti Atropos, která dle bájí neodvratně přestřihávala nit života, GAZPACHO se od své minulosti neodvracejí, jsou stále nezměrně autentičtí, sugestivní, intenzivní. Jen protentokrát se jim musí posluchač vydat víc naproti.

Hodnocení

Jirka Jakoubě | 16.10.10

Další články autora:

SHRINEBUILDER - Shrinebuilder | 08.11.10
VOLBEAT - Beyond Hell Above Heaven | 04.11.10
CELESTE - Morte(s) Nee(s) | 29.10.10
MELECHESH - The Epigenesis | 24.10.10
GAZPACHO - Missa Atropos | 16.10.10

Všechny články