Přihlášení | Registrace

Recenze

NIGHTWISH - Imaginaerum

2011 Nuclear Blast

NIGHTWISH. Hordy přívrženců vyvažují davy odpůrců. Pro mnohé nejlepší, mnohdy i jediná metalová kapela, pro jiné marketingový kolos plný patosu a klišé. Věčné téma, které samozvaným intelektuálům nestojí ani za zmínku, jiným se otevírá švýcarský nožík v kapse, dalším naskýtá nekonečné možnosti v rýpání a posměchu. Jejich protipól je naopak plný oddaných fanoušků, kteří (nejen) díky této kapele šprtají finštinu a za své modly by se bili až do roztrhání trička s motivem "Wishmaster". Já osobně se pak řadím někam na rozcestí mezi ty pseudointelektuály a posmíváčky – NIGHTWISH mne celý můj život vesměs míjejí, nemám potřebu je hodnotit či poslouchat, ale rád si občas šťouchnu, proč to nepřiznat.

Mediální kampaň k podpoře alba "Imaginaerum" jsem tedy z velké části ignoroval, jen jsem zaregistroval cosi o připravovaném filmu, leč ani to mé smysly nezbystřilo. NIGHTWISH především vnímám jako výborně prosperující produkt Nuclear Blastu, který si na sebe vydělá už v prvním týdnu prodeje nové desky (50 tisíc kusů během prvního dne jen ve Finsku, to je velice slušný výkon). Všeobecně se mi příčí podobné kapely jako WITHIN TEMPTATION, EPICA a mnohé další, a to z jednoho prostého důvodu, kterým je zpěv. Nejsem žádný mužský šovinista, ženy respektuji jak v hudbě, tak mimo ni, avšak právě tento rádobyoperní vokál mne neskutečně irituje. S nadsázkou říkávám, že ty holky se nedostaly na konzervatoř nebo do opery, tak to zkouší v metalu. Určitý protipól pro drsné zlé chlapce v podobě něžné dívčiny je samozřejmě atraktivní, motiv kráska a zvíře je v těchto vodách také hojně užíván. Mé uši bohužel většinou při poslechu tohoto vokálu trpí, jelikož nejen v metalu lze najít opravdu kvalitní ženské vokalistky, kterým věřím každičký tón a na rukou bych je nosil až do omrzení. Upřímně, kde by tyto symphonic/gothic/cosi kapely byly bez dobře vypadající mladé slečny u mikrofonu? Kdesi v nádražním bufetu s ruským vejcem a teplým pivem. Právě ten ženský faktor je v tomto žánru nesmírně marketingově důležitý. Mužská část posluchačstva se ráda podívá na pěkné křivky ženského těla, dívky se naopak tímto způsobem jaksi seberealizují a ve "frontwomankách" vidí svůj vzor, modlu. V konečném důsledku je to pak z větší části hlavně image, co dělá takovou kapelu kapelou, ruku v ruce s líbivou a více či méně patosem nasáklou muzikou.

K poslechu alba "Imaginaerum" jsem se dostal vlastně náhodou, velkou roli hrála nuda a zvědavost. Prakticky jsem nevěděl, do čeho jdu a co mě čeká, historii kapely v malíčku opravdu nemám a jediný fakt, který bych vypotil, je kontroverzní změna právě na postu zpěvačky, kdy ta nová má být dle mnohých horší. Inu, k desce jsem přistupoval s čistým štítem, vypnout se to dá vždy, že.

Album otevírá ukolébavka "Taikatalvi", v které jemně recituje jakousi básničku Marco Hietala. Moje finština je bohužel na nulové úrovni a ani Googlu v tomto případě nevěřím, finština je jedním z nejnepřístupnějších evropských jazyků, náplň textu tak nechám na své představivosti (a název alba pro mě získává nových rozměrů). Následující "Storytime" byl prvním vypuštěným singlem a je to už od prvních tónů jasná hitovka s chytlavým refrénem. A již v této písni se derou na povrch skutečnosti, které mne budou provázet celým albem. Jsou jimi pěvecké sbory a pompézní orchestrální pasáže, které ne zrovna zřídka zatlačují nevýrazné kytarové riffy do pozadí. Ve skladbě "Ghost River" mne sice uvítal poměrně zajímavý kytarový motiv, i když jsem se nemohl zbavit dojmu, že už jsem ho někde slyšel. Ostatně, tento dojem se dostavil při poslechu alba hned několikrát, převážně při orchestrálních partech. Jako fanouškovi kinematografie a filmové hudby mi tak nemohly uniknou výrazné podobnosti, chcete-li inspirace s tvorbou Hanse Zimmera (který se však bez větších potíží dokáže inspirovat sám sebou poměrně běžně). Skladba je poskládána divadelně, jakýsi souboj dobra se zlem. V písní "Turn Loose the Mermaids" mi zase neunikla linka, která až moc okatě evokuje melodii z jednoho slavného westernového velkofilmu. Celá skladba je postavená na zpěvu Anette, kterou podporuje nenásilný podklad, ten se však po půlce přerodí do toho povědomého motivu. V očekávání nějakého velkolepějšího závěru písně jsem byl výsledkem poněkud zklamán, nedostavil se.

Když se vrátím zpět ke čtvrté písni "Slow, Love, Slow", zaujme především koncept skladby. Tady se nejedná o symfonické plejády či cukrlátkové orgie. Jazzíkový podklad opravdu mile překvapí a právě díky němu se jedná o snad jedinou část desky, kde mi basa s klavírem v typicky jazzovém hávu jindy rušivý zpěv zpříjemnila. Atmosféra baru na americkém středozápadě, třicátých let kde přes dým z načerno dovezených kubánských doutníků nevidíte dál než za sklenici sousedova nekvalitního bourbonu, u mikrofonu krásně oblečená zpěvačka s kapelou a všude nesmírná pohoda, jež ukončí až tikot starých hodin, zavíráme. To se opravdu povedlo. Další v pořadí "I Want my Tears Back" ctí své jméno a vokál mne opět začíná nudit a otravovat. Proto ne poprvé a ani ne naposled přepínám na druhý disk s instrumentálními verzemi desky. Díky bohu za ty dary. Vlastně dobrou polovinu všech poslechů jsem uskutečnil z instrumentální verze, jelikož jen tak má pro mě deska nějaký vyšší přínos, který mi dovolí těch 75 minut vydržet a užít si hlavně orchestrální prvky a další nástroje jako trumpetu, housle, výrazné dudy, různé exotické píšťaly a strunné nástroje, jejichž jména nejsem schopný rozluštit. Především tedy nejsem rušen vokály a sondtracková aura je ještě výraznější a mohu ji v klidu vstřebávat.

Je až z podivem, jak pro metal tradiční elektrické kytary jsou na "Imaginaerum" utlačovány zbylými nástroji a orchestrem. Do popředí se dostanou málokdy, třeba ve skladbě "Scaretale" se čas od času vyskytne nějaký ten riff, ale buď není moc zajímavý, nebo je dublován někým z orchestru. "Scaretale" je překvapivě skladba, která zní v druhé části muzikálově a současně i Burtonovsky temně. Několik muzikálů jsem měl možnost vidět živě, další jsem slyšel ze záznamu a právě tato skladba splňuje veškerá kritéria takové muzikálové písně. Opět jsem použil svou představivost a viděl jsem divadelní pódium, herce s propracovanou choreografií tvořící scénu, které dominuje zpěvačka. Anette by vlastně byla dobrou zpěvačkou do muzikálů. Ta slečna talent má, jen ho uplatňuje na špatných prknech.

Po uplynulé půlce desky se vrátíme zpět na filmové plátno, skladba "Arabesque" evokuje akční scénu kdesi v Mexiku nebo na Arabském poloostrově, dle libosti, je mimo občasné chóry instrumentální a pokud byla předešlá píseň čistě muzikálová, tato je naopak čistě filmová. Dle všeho se tato skladba nahrála pouze pro potřeby filmu, no vida. Posluchač se musí častokrát poprat s přeháněnou velkolepostí, patetičností a vtíravostí, na druhé straně mu to ulehčuje opravdu povedená a už zmíněná filmová nálada s využitím netradičních nástrojů. Svůj prostor ke zpěvu čas od času dostává i basák Marco Hietala, ale vždy, když se rozjede, Anette mu vytrhne mikrofon od úst a pokračuje si ve svém pohádkově nasládlém prozpěvování. Příkladem budiž "Rest of Calm", kde se snad prvně objevuje i kytarové sólo. Z této písně je cítit silná inspirace britským doom metalem. Deska častokrát tlačí na city a je to znát i v této skladbě. Srdceryvný zpěv, pomalé tempo, dětské sbory, notná dávka odhodlání a vizí světlejších zítřků. "The Crow, the Owl and the Dove" by s přehledem uspěla i v dramaturgii televize Óčko. Duety jsou dnes populární, tvrdých kytar se nedočkáme ani náhodou, naopak je vše krásně měkké a poddajné. Jak by se toto mohlo někomu z divácké obce zmíněné televize nelíbit? Jedenáctá "Last Ride of the Day" pak už nepřináší nic nového, opět mám tu čest s orchestrem, nevýraznou kytarovou linkou, tentokrát však obohacenou o další sólo, nešetřilo se ani pěveckými chóry a už poněkud otravným Anettiným zpěvem. Tato skladba mne už skutečně nudí, přesně takhle mám NIGHTWISH zafixované. Netrpělivě začínám vyhlížet konec desky a ani další kytarové sólo to nemění.

Ten přichází v podobě dvanáct a půl minuty dlouhé písně "Song of Myself". Ta sice ukazuje Anette v plné kráse, slečna má opravdu dobrý hlas a v silnějších pasážích se to jen potvrzuje, ale bez podpůrných chorálů, které považuji právě v této skladbě za jedny z těch nejvýraznějších a nejdůležitějších, by to nezvládala ani Anette, ani kapela samotná. Velkolepost dostává nových rozměrů, píseň má v tak dlouhém časovém úseku mnoho šancí nádherně vygradovat, leč veškeré pokusy jsou neúspěšné a snaha se vždy vrátí zas na začátek. Namísto toho jsem za svou trpělivost po zásluze potrestán šesti minutami únavného povídání. Nevím, zda je to způsobeno celkovou únavou po více než hodinovém maratónu, ale dostat místo parádního vyvrcholení pohádku na dobrou noc od Tuomasových přátel a známých, to už je i na mě příliš. Beru Holopainenovu inspiraci stejnojmennou básní od Walta Whitmana, proč ne. Ale skutečně sem tato část patří? Žádané finále tak přichází až s poslední instrumentálkou "Imaginaerum", která mi však v šesti minutách pouze zopakuje většinu motivů, které jsem slyšel během poslechu celé desky. Chápu, jedná se o prostor pro závěrečné titulky připravovaného filmu "Imaginaerum". Ale tohle přeci není jen soundtrack k dosud neexistujícímu snímku. Nebo ano?

Zřejmě je. Nebo ho tak alespoň chci chápat. Album je jako hudební nahrávka polovičaté, dávám to za vinu tedy faktu, že se točí stejnojmenný film, jenž se zabývá příběhem starého skladatele na smrtelné posteli, který vzpomíná na svůj život a mládí. Dobrá, jsem ochoten tuto skutečnost brát v potaz. Nicméně hodnotím zde existující album, nikoli zatím neexistující film. A mé hodnocení je lehce nadprůměrné. Tuomas se až přílišně nechal unést svou láskou k soundtrackům a filmům, což sice chápu a sdílím, ale od alba NIGHTWISH, tedy od kapely hrající symfonický metal, bych čekal i nějaký ten metal, ne jen symfonie. Tradiční nástroje jsou až na výjimky potlačeny, Anette má naopak prostoru až moc. Album tak táhne Londýnský filharmonický orchestr a pěvecká skupina Metro Voices. Pokud má někdo sbírat chválu a ocenění, nechť jsou to tato uskupení, ne kapela samotná. Až bude film na světě, bude jistě zajímavé porovnat ho s deskou a zvážit, zda se zamýšlená vize Tuomase Holopainena zhmotnila a vydařila, a zda to všechno dostává nějaký ucelený řád a smysl. Takto jsem jen rád, že album obsahuje i bonusový disk s instrumentální verzí nahrávky, který se dá dobře poslouchat. Jako soundtrack k filmu album "Imaginaerum" funguje parádně a orchestrální aranže by jistě uspěly u mnohých epických snímků. Jako metalová deska však nahrávka nefunguje. Přemíra pompéznosti, epičnosti, sladkosti a podbízivosti přesahuje některé meze mého vkusu, a to jsem byl na něco podobného dá se říct připraven. Bohužel či bohudík, deska "Imaginaerum" ve mně neprobudila zájem o NIGHTWISH, spíše o ten filmový snímek. Deska je plná vaty a zbytečných, polovičatých skladeb, které se možná ve filmu na pozadí ztratí, ale na albu až nepříjemně vystupují do popředí. Kdybych okrájel všechny ty orchestry a pěvecké sbory, dostanu jen vyhublou, průměrem páchnoucí kapelu, která nemá co říct. Avšak navlečeni v bohatě zdobených šatech NIGHTWISH u svých fanoušků zabodovali na plné čáře. My ostatní, kteří nemáme potřebu císařovy nové šaty slepě chválit a vidíme i pod povrch, zůstáváme značně neuspokojeni.

Hodnocení

Ondřej Komárek | 10.01.12

Další články autora:

Botanicula | 19.05.12
MODERN DAY BABYLON - The Manipulation Theory | 11.05.12
GOROD - A Perfect Absolution | 04.05.12
Luboš "Fred" Kristek | 16.04.12
ASPHYX - Deathhammer | 30.03.12

Všechny články