Přihlášení | Registrace

Recenze

Ihsahn - Eremita

2012 Candlelight Records

Byla to na začátku devadesátých let v Norsku divná doba. Titulní stránky novin plnily senzační zprávy o hořících kostelích a nové extrémní subkultuře, která se ve své krvelačnosti nezastaví před ničím. To, co mohlo vypadat jen jako řádění několika psychopatů, ovšem nabízelo i druhou tvář: nadmíru zajímavé umělecké hnutí, mnozí jehož protagonisté jsou i po dvaceti letech na hudební scéně aktivní a často až překvapivě komerčně úspěšní. Ihsahn, vlastním jménem Vegard Sverre Tveitan, si vydobyl ostruhy a respekt jako lídr kultovních EMPEROR, rozhodně jednoho z nejzajímavějších plodů norského black metalového boomu, a poněkud ve stínu mateřské kapely zůstávají další, neméně zajímavé (a rozhodně ne boční) projekty svérázného multiinstrumentalisty, ať už avantgardní PECCATUM, kde Ihsahn spolu s chotí Heidi nejvýrazněji koketovali se symfonickou hudbou, folklórně laděné HARDINGROCK, v nichž manželé spojili síly s houslistou Knutem Buenem, nebo samotná páně principálova sólová alba, kterých stihl od roku 2006 naservírovat kvarteto.

"Eremita" je zatím posledním Ihsahnovým zářezem do desky kytary a vcelku logicky navazuje na dva roky staré, kritikou ceněné album "After". Tedy, jde o technicky náročnou a brilantně zahranou žánrovou fúzi, v níž nachází zastoupení řada zdánlivě neslučitelných přístupů k hudbě, od black metalu až po moderní jazz. Ihsahn samozřejmě dobře ví, že má-li dostát pověsti nekonformního a novátorského umělce, nesmí ustrnout ve vývoji, zároveň ale není (a nikdy nebyl) z těch tvůrců, kteří šokují posluchače radikálními žánrovými kotrmelci, někdy doprovázenými halasnými deklaracemi o revoluci v přístupu k hudbě. Naopak, každé Ihsahnovo album nese charakteristický skladatelský rukopis a plynule navazuje na nahrávky předchozí, aniž by ale sklouzávalo k recyklování vyřčeného.
"Eremita" zní oproti "After" rozmanitěji, v jistém slova smyslu barevněji, čemuž napomáhají příspěvky řady exkluzivních hostů, zároveň ale dokáže udržet smysluplnou kompozici jak jednotlivých skladeb, tak alba jako celku. Od řízné demonstrace kytarové virtuosity, kterou je úvodní "Arrival", zpestřená vokálním příspěvkem Ihsahnova švagra Einara Solberga, se přes košaté, v jádru ale stále tradičně rock/metalové skladby posouváme až k zásadní kompozici "The Eagle and the Snake", jíž jako dvě věže dominují party hostů: ekvilibristické sólo Jeffa Loomise a saxofon Joergena Munkebyho, který svým příspěvkem ozdobil už "After".

V paměti uvízne i "Something Out There," skladba disponující dokonce jistým "hitovým potenciálem", jakkoliv musíme na takové slovní spojení v souvislosti s Ihsahnem nahlížet zvláštní optikou. Temné intermezzo "Grief" pak představuje předěl a předehru k experimentálněji pojatému závěru alba, ve kterém někdejší černokněžník částečně opouští rockový skelet skladeb, aby nechal vyniknout svůj nezaměnitelný cit pro atmosféru, díky němuž se už EMPEROR stali možná vůbec nejrespektovanější black metalovou kapelou v dosavadních dějinách žánru. Klasickou verzi desky uzavírá skladba "Departure", v níž si zazpívala Vegardova druhá polovice Heidi, zatímco limitovaná edice obsahuje ještě zamyšlenou "Recollection", v níž se saxofonista Munkeby asi nejhlouběji uklání svému mateřskému jazzu.

"Eremita" dohraje a nejednomu posluchači patrně zůstane na jazyku chuť výjimečného zážitku. Nepochybně se najde skupina zhrzených fanoušků pravověrného black metalu, kteří budou Ihsahna dál proklínat za zradu žánru, řekněme si ale na rovinu: Vyznělo by poněkud divně, kdyby hudebník, jemuž táhne na čtyřicítku, za skřípání levných strun svolával na svět tyranův hněv.

Ihsahn navíc na black metal nezanevřel: Z jádra některých skladeb pomrkávají ty nejextrémnější formy muzicírování a způsob, jakým Vegard s tvrdým metalem nakládá, je možné přirovnat k počínání českých FORGOTTEN SILENCE: žádné rádoby intelektuálské povznášení se nad "plebs" nebo "hříchy mládí", ale naopak snaha spustit kovový bitevník na nová moře.

V protikladu k obskurním postavičkám typu Oysteina "Euronyma" Aarsetha a Varga Vikernese stojí Ihsahn jako umělec, jehož tvorba je možná pro někoho spekulativní a odosobněná, rozhodně ale mluví za autora sama o sobě. Ihsahn se obejde bez podpůrné show a vystačí si s krédem z pera Friedricha Nietzcheho, které vévodí webovým stránkám jeho vydavatelství Mnemosyne: "Potřebujete chaos v duši, abyste mohli dát život tančící hvězdě".

Hodnocení

František Novotný | 03.08.12

Další články autora:

OFERMOD - Thaumiel | 15.01.13
DEATHSPELL OMEGA - Drought | 17.09.12
WATAIN - Opus Diaboli | 07.08.12
Ihsahn - Eremita | 03.08.12
MARDUK - Serpent Sermon | 20.07.12

Všechny články