Přihlášení | Registrace

Reporty

Brutal Assault - vol. 17 - pátek 10.08.

08 - 11.08.12
Jaroměř, vojenská pevnost Josefov

Páteční program sliboval slušný program, předpověď slibovala slušné počasí a tak nějak celkově se ráno vstávalo s nebývalou lehkostí a pytlíčkem plným očekávání.

Hrát v jedenáct hodin dopoledne a beztak být jedním z vrcholů festivalu? Pro CATTLE DECAPITATION žádný problém. Travis je tak nekompromisní a výtečný vokalista, že jeho neskutečný výkon, který předvádí na studiových nahrávkách, dokáže bez větších potíží přenést i do reálného života a o tom přesvědčil i všechna ranní ptáčata, která se potácela josefovskou pevností, ať už cíleně za kapelou, či bez cíle při lovu na čisté toalety. CATTLE DECAPITATION zvládají mistrovsky kombinovat velice chytlavé kytarové motivy a vyhrávky s příznačně variabilním, místy až neuvěřitelným zpěvem, to vše však stále pod značkou parádní agrese a teroru. Spílat dramaturgům za takto brzký hrací čas nakonec nemá odůvodnění, kapela totiž ukázala, že parádní výkony umí předvádět i v době snídaně, čímž se odvděčila všem těm odvážlivcům, kteří si ráno přivstali a dali přednost zas trochu jinému způsobu duševní hygieny. Jen toho času jim i nám mohlo být dopřáno více.

Po pro mě dost vyčerpávajícím čtvrtku jsem byl rád, že jsem stihl poslední dvě skladby deathových  CATTLE DECAPITATION, kteří druhý den festivalu v 11:00 zahájili. I na základě tak omezeného vzorku se opovažuji tvrdit, že kapela v současnosti octla na svém uměleckém vrcholu a je ve skvělé koncertní kondici. Pro příště bych se určitě přimlouval za to, aby tahle kapela v tak brzkou hodinu po tak krátký čas. Půl hodina je opravdu málo.

Snad budou mít napříště CATTLE DECAPITATION větší štěstí než metalcoroví BLEED FROM WITHIN, kteří si na BA podruhé za sebou zahráli už dopoledne. Britové naštěstí zachovali dekorum a poctivě makali. Jejich hrdlo řádilo jako zjednané a v ještě lehce rozespalém davu se mu podařilo utvořit úhledný kotel. Že se to obešlo bez falešných čistých zpěvů jim budiž oplaceno na dětech.

VILDHJARTA je jednou z mála kapel, které dostaly možnost prezentovat djent na hlavním pódiu, stejně jako je jednou z mála kapel, které svůj setlist postavily na jednom jediném albu. Djent je v současnosti zřejmě na vrcholu svých sil, s těmi kvanty obývákových projektů se opravdu kvalitní projekt objevuje už jen sporadicky. Lépe řečeno, jejich počet je plus mínus konstantní, avšak v té záplavě pokusů se ty skvosty zákonitě ztrácejí. VILDHJARTA však do djentového vlaku nastoupila už během prvních pár zastávek a mluvilo se o ní v době, kdy měla venku jen několik skladeb. Debutové album "Måsstaden" tak bylo v dané době velmi očekáváno a po vydání také ostře sledováno. Dočkalo se vesměs velmi kladných hodnocení a pořadatelé BA tudíž při výběru reprezentativního člena tohoto subžánru vsadili na správnou kartu. Kapela je instrumentálně i skladatelsky na svůj věk výjimečně vyspělá, což předvedla i živě. Odměnou za jejich neutuchající zapálení, nadšení ze hry a upřímný výkon jim tak bylo uznání i od těch návštěvníků festivalu, kteří by o podobné hudební hrátky záměrně zavadili snad jen omylem. Nezbývá než doufat, že pořadatelé přiloží kladným odezvám při tvorbě dramaturgie pro další ročníky větší váhu a Brutal Assault nezůstane jen u jedné djentové kapely ročně. Co se týče velké stage, VILDHJARTA si s ní poradila bez znatelných obtíží, ale byl bych osobně rád, kdyby tyto monstr akce zůstaly v očích kapely pouze takovým bonusem za jejich snahu, nikoli prvořadým cílem.

První myšlenka, která mě napadla, když jsem na pódiu spatřil členy kapely VILDHJARTA, bylo: Tak mladí? Mohlo jim být něco přes dvacet, jestli vůbec. Nic to ale nemění na tom, že představení těchto „djentových“ (z)věrozvěstů bylo pro mě, nejen díky jejich nelíčenému mladickému nadšení, naprosto strhující a co do kvality na hony vzdálené všem neumětelům, kteří se na popularitě tohoto žánru - nežánru jen přiživují.

Je kopie lepší než předloha pořád ještě kopií? WARBRINGER lze snadno osočit z toho, že jen citují 25 let starý thrash metal, ale jakmile vtrhnou na pódium, aspoň v mém případě jdou podobné úvahy stranou. Rytmikou a basy ubité retro se sice muselo téměř obejít bez jedné z hlavní přísad, kytar, ale Američany to ani v nejmenším nevyvedlo z míry. Pod pódiem číhající smečky hladových thrasherů vybičovali k neuvěřitelným výkonům. Málo platné, WARBRINGER se od EXODUS hodně naučili.

Kapela NORTHER asi měsíc před konáním BA oznámila, že její vystoupení na tomto festivalu bude vůbec posledním a pak definitivně ukončí své působení. Šestnáct let dlouhá kariéra v domácích vodách severského melodického deathu přinesla kapele velké chvíle, avšak už poslední tři desky nedosahovaly těch kvalit, jimiž si NORTHER získali svou popularitu, naopak měly smutně klesající tendenci. Co se týče jejich josefovského loučení, krom toho sentimentu bohužel nepředvedli nic, co by jejich set učinilo nezapomenutelným. Doby největší slávy, kdy CHILDREN OF BODOM válcovali prodejní žebříčky a kdy se právě NORTHER na tomto vrcholu žánru svezli, jsou už nenávratně pryč, a proto je mi toto rozhodnutí upřímně sympatické, málokterá kapela si umí přiznat, že to nejlepší už má za sebou a budoucnost žádný zvratný zlom nepřinese. Přihlédnu-li k jejich aktuální formě, rozloučili se se ctí a na úrovni, avšak pro nezarytého fanouška toho moc nenabídli.

Legendu jménem INCANTATION jsem vydržel sledovat tak dvacet minut. Zlý letitý death metal bez známek života (?) mě nechal vlažným, a tak jsem se potichoučku z areálu načas vytratil. Vrátil jsem se až před začátkem koncertu VALLENFYRE.

INSOMNIUM si mne získali až svým posledním albem, nikdy dříve si můj zájem nevysloužili. Byl jsem tedy rád, že právě na "One for Sorrow" postavili svůj koncertní set. Jejich živé muzicírování mne přesvědčilo o tom, že se v případě INSOMNIUM jedná společně s OMNIUM GATHERUM o dosud neprávem nedoceněné kapely, což snad změní brzká budoucnost. Překvapivě i čistě zpívané party se daly poslouchat a působily tak přiměřeně kontrastně k jinak potemnělému melodeathu, jehož vrchol ještě přijde.

Death-doomoví VALLENFYRE sestávající ze členů skupin AT THE GATES, MY DYING BRIDE a PARADISE LOST disponovali vším, co by se mi jinak líbilo, přesto jsem se byl z jejich vlažnější prezentace trochu zklamaný. Jiná superskupina, jež letos na BA hrála, LOCK UP, mě nadchla víc.

VALLENFYRE na BA odehráli snad teprve svůj čtvrtý živý koncert v historii, a i to možná bylo důvodem, proč jejich vystoupení chyběla určitá dávka pospolitosti. Jejich loňské album "A Fragile King" poslouchám poměrně rád, ale ani znalost materiálu, ani hvězdná sestava mne nedokázaly navnadit natolik, abych jejich vystoupení věnoval větší pozornost. Death je to slušný, doomové podloží patřičně mrazí, jen to na mě nedokázalo patřičně zapůsobit.

SUICIDAL ANGELS jsem před Brutalem viděl v rámci pražské zastávky letošní Full of Hate Tour. Od té doby Řekové jen málo na své show vylepšili. To, co žánrově spříznění WARBRINGER i přes mizerné ozvučení předvedli krátce po poledni, muselo nebohé Řeky nutit pohlížet na své kolegy s hlavami v záklonu. SUICIDAL ANGELS proti nim vyhlíželi jako hlouček odvážných školaček.

HATEBREED stejně jako METALLICA nebo SEPULTURA vědí, že chytlavé riffy se válejí po ulici a že je jen stačí sebrat. V praxi to dokázali krátce po půl sedmé, ale už předtím byl prostor před oběma hlavními pódii beznadějně ucpaný. Zaznělo, co zaznít mělo. Dav se poslušně pošťuchoval, vzdouval do rytmu a skandoval. Ani proti výkonu kapely samotné nemám námitek. Jediné, co podle mě tomu obřímu mejdanu scházelo k dokonalosti, byly drobet prdelatější kytary.

MUNICIPAL WASTE, kteří přišli na řadu hned po HATEBREED, se museli spokojit s prořídlým obecenstvem, ale zahanbit se nenechali. Jedno, že se jejich zvuku nedostalo příkladné péče a že by jejich thrash crossoverové vypalovačky od sebe stěží odlišil muzikolog s letitou praxí. Kdo zůstal, neprohloupil. Pětivteřinová politická píseň („Fuck you!“) ke konci setu byla jen třešničkou na dortu.

MUNICIPAL WASTE patří k nejsvěžejším thrashovkám, které současná vousatá scéna nabízí. Jejich letošní zářez "The Fatal Feast (Waste in Space)" mne neskutečně baví a nejinak tomu bylo i u jejich setu. Tolik nadhledu a humoru se u jinak celkem seriózního žánru často nevidí, ale sousedé Randyho Blythea z Richmondu, ač se jejich tvorba klišovitými motivy jen hemží, dokáží nadchnout perfektní lehkostí a nevážností svého počínání. Mimo prezentace své novinky neopomněli ani několik hitovek ze své překvapivě krátké historie, a i když jim nebyla věnována taková pozornost, jaké se těšily spolky před i po nich, párty to byla znamenitá. Tyhle kluky chci na svou narozeninovou oslavu!

Kdo by to byl řekl, že nejčastěji koncertující kapelou v Česku bude kapela, která není z Česka. Ano, NAPALM DEATH střídají vesnické kulturáky s headlinerstvím na festivalech a stejně jako třeba SEPULTURA brázdí naši malou zemi pravidelně a o to víc důkladně. Ani nevím, pokolikáté jsem ND viděl, ale pana Emburyho během tří dnů už potřetí. Je celkem obdivuhodné, kolik energie ti veteráni stále mají nejen pro sebe, ale hlavně pro ty tuny fanoušků, které je bezmezně adorují a uctívají. Status legendy zde je udělen právem, NAPALM DEATH lze vidět ročně čtyřikrát a stejně to je pokaždé zážitek. Ani jejich letošní zastávka na BA nebyla výjimkou, bavil jsem se náramně a se mnou i další tisíce podobně naladěných souputníků. Po předešlých MUNICIPAL WASTE tak pokračovala výživná hopsací jízda a tudíž přišla řada na trochu toho ušlechtilejšího umění.

Palčivou otázku, zda navštívit set vikinského headlinera nebo francouzských magorů s červeným diplomem, jsem vyřešil šalamounsky a od každého si dopřál polovinu, která v obou případech plně stačila. Frantíci SEBKHA-CHOTT před pár lety na hlavním pódiu způsobili nevídané pozdvižení, kdy svým avantgardně-divadelně-progresivně-whatever metalovým setem otevřeli nepočítaně úst dokořán. Tentokrát jim byla přiřazena klubová stage, avšak divadelníci dorazili jen ve velmi okleštěné sestavě a v pouhých třech lidech se tak na menší scénu vešli bez obtíží. Jejich hudba se velmi těžko popisuje, avšak základ tvoří jazz, na který se postupně navléká mnoho vrstev mnoha rozličných stylů, stále však v precizním technickém provedení. Člověk zkrátka může vypadat jako blázen a stále ovládat svůj nástroj tak, jak to 80 % posádky pevnosti nikdy ani nenapadlo. Když jsem si tedy nechal procvičit mozek jejich promyšleným cirkusem, nastal ten pravý čas na jeho mírnou degeneraci u severských nájezdníků.

AMON AMARTH se postupem času dostali do pozice, kdy si mohou brnkat stále to samé a věrné publikum jim za to bude líbat chlupaté nohy. Ale co naplat, show umí vytvořit monstrózní a notoricky známé riffy, melodie a refrény zkrátka člověka pohltí, i když se snaží odolat sebevíc. Na koncert AMON AMARTH jsem dorazil ke konci "The Pursuit of Vikings" a vychutnal si tak alespoň poslední čtyři skladby. Tvořit setlist AMON AMARTH zřejmě nemají moc těžké, těch osvědčených hitů je v zásobě stabilní počet a nic jiného než sázka an jistotu tak nepřichází v úvahu. Doby, kdy jsem kapelu měl skutečně rád, jsou již v nenávratnu, ale i tak bylo moc příjemné na ty časy zavzpomínat. Jejich legendárně prochcaný koncert na Masters of Rock zůstane zřejmě navždy nepřekonán, ale tentokrát mi déšť opravdu nechyběl. Že jsou AMON AMARTH přeceňovaní, o tom žádná, ale jak je vidět, fanoušků neubývá. Budiž jim to přáno.

Pomluvy, že květnová zvuková exekuce MACHINE HEAD v Synot Tip Aréně byla vykonána s tichým souhlasem METALLICY, se nepotvrdily. I na BA byl zvuk MACHINE HEAD příšerný. Dílo zkázy už jen dokonala statická, zbytečnými průpovídkami nastavená show, jež byla s menšími obměnami k vidění týden předtím na Wackenu. Potom, co mě tým kolem Robba Flynna navnadil vynikajícím albem „Unto the Locust,“ jsem očekával daleko víc.

Další samostatnou kapitolou je určitě vystoupení/vystupování MACHINE HEAD. Má první zkušenost s touto kapelou mne připravila o veškeré iluze, které o Flynnovi jakožto člověku mám. On je to prostě profesionální hudebník. Kapela měla v luxusním čase pátečního večera celých 70 minut pro sebe, ale opravdu nechápu důvod. Robb měl nepochopitelnou potřebu chvíli co chvíli kecat, tu o lásce k Praze, tu o skvělém publiku, tu zas o nejlepším pivu na světě… proč to dělá? Mám rád kapely, které komunikují s fanoušky, je to důležitá součást živých vystoupení, ale musí to jít od srdce. U frontmana MACHINE HEAD jsem však necítil ani kousek upřímnosti, naopak mne kapela ještě znechutila tím, že v půlce setu odešla asi na 10 minut do zákulisí. Ptám se znovu, proč to dělá? Byli už unavení? Pokud opravdu tak moc milují české fanoušky, proč na ně z vysoka serou tím, že v nabitém festivalovém programu plýtvají drahocenným časem, za který by jiné kapely trhaly ruce? Je to snad znakem nadřazenosti, protože oni jsou tu ty celebrity a oni si to můžou dovolit? Můžou, ale pokud člověk není jen hloupý osel, který běhá za mrkví na špagátu, musí ho toto jednání zákonitě znechutit. Zkrátka kapele nevěřím ani jedno jediné slovo a umím si živě představit, kolik lásky k obecenstvu Flynn projevu před svým týmem, když zrovna není v záři reflektorů.

Jediným světlým momentem v jeho proslovech pak byla ta část o novém klipu, který se natáčel v Praze a Kutné Hoře. Robb pronesl, že ten klip se nikdy neobjeví na MTV a že se jedná o jeho srdeční záležitost. Gesto hezké, snad se ho páni budou držet.

Samotný set obsahoval překvapivě tři skladby z alba "Burn My Eyes", tedy stejné množství, které reprezentovalo nejnovější desku "Unto the Locust". Nemyslím si, že se jednalo o nějak výjimečné představení, i když mám kapelu rád a "The Blackening" patří mezi mé nejoblíbenější desky vůbec. Jsem prostě zklamaný chováním kapely. A pokud jsem u SUFFOCATION na Czech Death Festu Frankovy proslovy mezi skladbami vítal, u MACHINE HEAD jsem jimi byl otráven. A přitom se od sebe svým obsahem tolik nelišily, až na ten detail, který Frank má a Robb ne – upřímnost. Zkrátka, můžete klidně plácat o tulipánech na zahradě, když to bude od srdce, nemám problém. Jak ale někdo začne probírat globální problémy lidstva bez toho, aby mu skutečně záleželo na posluchačích samotných, mou pozornost si nezaslouží.

BA jsem si soukromě rozdělil na dvě části, na to, co CONVERGE předcházelo, a na to, co přišlo po nich. Jejich koncert se podobá přírodní katastrofě: můžete vědět, kdy udeří, možná i to, jakou silou, ale nic světě vás na ni nedokáže připravit. Kapele, která se v HC kruzích proslavila doslova a do písmene zvířeckou energií, nezůstala nic dlužna své pověsti a rozpoutala hotové peklo.

Po letošním vyhozeném kolenu při setu NASUM na Obscene Extreme jsem se zařekl, že do kotle na nějaký čas nezavítám. A zrovna u CONVERGE se to nabízelo více než kdy jindy, mnoho z mých kolegů také k mému překvapení neodolalo. Já však zvolil bezpečný sektor u zvukaře a proudící energii vstřebával pouze audiovizuálně. CONVERGE začali kulišácky a na začátek zařadili pomalejší, avšak o to tíživější a plíživější "Jane Doe". Avšak následující "No Light Escapes" s asi 8% stopáží skladby předchozí snesla na zemi neuvěřitelné inferno. Strhl se neskutečný moshpit, který trval snad celou věčnost a semlel i ty, kteří s těmito radovánkami nechtěli mít nic společného. Před koncem setu na pódium zavítal i Tomas Lindberg z AT THE GATES a na řadu přišel cover skladby "Wolverine Blues" od velikánu ENTOMBED. Závěrečná "Worms Will Feed/Rats Will Feast" opět výrazně zpomalila a zhutněla, takže pokud si šel někdo během první skladby pro pivo a zpět kolem stage procházel až koncem setu, musel být překvapen tím klubkem udýchaných a naprosto zničených fanoušků s úsměvem na tváři, kteří okupovali prostor před pódiem. Překvapivě jsem tak byl svědkem výjimečného koncertu a odnesl si i zajímavý zážitek. Příště snad bude smělejší a odvážnější a stanu se součástí toho nepopsatelna, které se během vystoupení CONVERGE odehrávalo. Klobouk dolů, pánové. Na následující PARADISE LOST pak bohužel nezbylo místo pro to správné rozjímavé rozpoložení, CONVERGE se musejí vstřebávat o krapet déle.

Nerad to připouštím, ale i vystoupení takové ikony, jakými jsou kanadští GORGUTS, mi po očistci, jaký se mi naskytl vpředu na koncertě CONVERGE, přišlo trochu mdlé. A to GORGUTS zahráli, jak se sluší a patří na elitu technického death metalu a co je hlavní, vůbec se jako elitáři nechovali. Lepší reklamu si před vydáním nového alba stěží mohli udělat.

autoři: Ondřej Komárek, Jan Hamerský

VILDHJARTA

WARBRINGER

INSOMNIUM

KAMPFAR

DARKEST HOUR

MUNICIPAL WASTE

NAPALM DEATH

AMON AMARTH

MACHINE HEAD

CONVERGE

PARADISE LOST

GORGUTS

Redakce | 17.08.12

Tomáš Šrejber | 17.08.12

Další články spoluautora:

MiniRock Trencle 2013 | 19.03.13
DROM, BUTTERFLY KILLERS | 15.03.13
EDGAR'S HAIR | 21.02.13
DEKADENTFABRIK | 12.02.13
Epic Industrialist Tour | 09.12.12

Všechny články