Přihlášení | Registrace

Seriály

Filmové okénko první - české filmy

Zatímco podíl českých filmů na každoroční návštěvnosti kin z nás dělá v evropském kontextu diváky nesmírně věrné domácí produkci, zahraniční ohlas na tuzemskou kinematografii je zcela pominutelný. Snímky Kajínek, Román pro muže a Habermannův mlýn na tom nic nezmění a právě naopak stvrdí, proč za hranicemi o naše filmy málokdy zavadí.

Kajínek

První trudné zjištění, které přinese sledování filmu Kajínek, ale též praktik jeho české distribuce, je pokrytectví, jaké je provází. Alibistické popření ambice dělat jakékoliv záběry na druhé straně vyvažuje horečně šíření zpráv o tom, jak tvůrci snímek promítali muži, o kterém snímek vlastně zase až tak moc není. A je to ještě o něco horší, když si uvědomíme, že film je více o postavě právničky Pokorové, jak možná (anebo to je gentlemanství?) naznačují titulky dávající na první místo herečku Tatianu Vilhelmovou. A právě její příběhová linie nejvíce prokazuje, jak komicky slzopudné motivace postavy ženou kupředu.

Druhé trudné zjištění se dostavuje s tím, že u nás – přes kvalitativní vzestup nedávných let symbolizovaný filmy jako Tobruk, Protektor nebo Pouta – stále nedokážeme točit filmy, z nichž by bylo možné mít žánrový požitek. Potenciální plezír totiž v případě Kajínka likvidují tak elementární chyby jako jsou tragické postsynchrony či nejasné dobové zasazení, které navíc podtrhují bejváky tak mondénní, že se na ně budeme za pár let dívat se stejným šklebem, jako dnes koukáme na fialová podnikatelská saka z dob, kdy skutečný Kajínek akorát začínal vykrádat byty. Selhání jak na rovině žánru, tak společenské kritiky připomene Sametové vrahy, další film, který dopadl jako významně se tvářící béčko, jak je toho příznakem v epizodní roli vystupující Marek Vašut.

Jákl se titulní postavu snaží formovat jako démonického antihrdinu, jako mokrý sen každé ženy a jako empatického muže, který toho ví mnoho, a tak se raději mlčky dívá do země. Anebo to je tím, že nemá co říct? Namísto konspiračního dramatu ploché postavy (za malé dítě se schovávající expolda Novotný v podání Vladimíra Dlouhého) a indicie tak hloupé, že by je i Jessica Fletcherová polila kakaem. Namísto případné hlubší dobové kontextualiztace film osvobozující od viny muže, jehož případ je – když už nic jiného – nejednoznačný a hlavně komplikovaný, což autoři vyvažují dojetím z pohledu do jeho očí.

hodnocení: 35 %

Román pro muže

Nemám rád chabé útěchy a shovívavé omluvy. Nemám rád, když má někdo problém vyjádřit nelibost a místo toho říká, "že to mohlo být horší" a "že ti herci vlastně nehrají špatně". A tak přestože uznale říkám, že Tomáš Bařina je schopný režisér, který se při natáčení nespokojuje s tím, že nechá postavit kameru na stativ a před kameru postaví Miroslava Donutila, jeho adaptace románu Michala Viewegha si potlesk nezaslouží.

"Mým snem je mít se dobře", říká ve filmu prodejná, ale bezpečně cudná Tali a publikum soucítí, vždyť co je špatného na touze po blahobytu? Román pro muže (podobně jako třeba Sex ve městě) nabízí devadesát minut dlouhou iluzi, že i obyčejní lidé si zaslouží luxus, i když se v něm třeba nebudou umět pohybovat, a že boháči jsou taky lidi, protože tohle všechno těm méně majetným dokážou zaplatit a ještě se s nimi družit.

Vymezení podstatné části filmu tím, že se jeho hrdinové vyvalují na dovolené, přibližuje snímek komediím z 30. let, v nichž probíhala interakce postav na podobné úrovni. Apriorně nevadí, že jsou postavy vymezeny tím, že jejich rodiče zahynuli při dávné autonehodě (a na Štědrý den!), že jedna z nich má před smrtí, že další velkopansky přehlíží své zjevně podvodné působení ve státní správě. Pokrytecké je, když takové zázemí usiluje o prohloubení autentičnosti emocí či sociální výpověď. Na jedné straně trochu Pán a sluha a trochu Přítelkyně pana ministra, na druhé straně touha po soucitu, jakoby ho vyvolávaly postavy filmů Petra Václava nebo Bohdana Slámy. Bařina tak sklouzává k pohodlné satiričnosti odpovídající obzorům zkorumpovaného soudce Cyrila (Miroslav Donutil), v případě dějové linie s ultratupým sparťanským fotbalistou ji ještě překračuje.

V Románu pro muže plyne vše nesmírně hladce – aby taky ne, když si lze za prachy koupit cokoliv. Vlastně kromě štěstí, málem bych zapomněl. Ale závěrečná slza buranského hrdiny, která má tuto skutečnost připomenout, jako by byla z jiného filmu.

hodnocení: 40 %

Habermannův mlýn

Juraj Herz se ve svých filmech vcelku systematicky zabývá lidskou pokřiveností – tělesnou i duchovní, nezaviněnou i vykalkulovanou. A přestože lze něco podobného říci i o Habermannově mlýnu, nebude taková charakteristika tou pro film stěžejní. Toto drama z druhé světové války se totiž navzdory papírové specifičnosti (touží ukázat hrůzné činy, kterých se Češi dopustili na Němcích při jejich odsunu po druhé světové válce) vyznačuje především následováním stereotypů na všech úrovních. Nacistický hlavoun je hovado s ulíznutými blonďatými vlasy, opodál intrikuje typický český úlisňák, z lesa se noří Karel Roden, významně nejednoznačný a jakoby nesoucí za všechny tíhu doby – jako v mnoha jiných filmech, v nichž hraje.

Film, jehož stylovou nevýraznost jakoby vystihovala iritující potlačenost barev, postrádá jakoukoliv nejednoznačnost a je z těch děl, které vypadají, jako by je režíroval spíše jejich producent. Je třeba doprovázet významné pohledy dramatickou hudbou a vše dovysvětlovat. "Poslal jsem ho na polesí.", obhajuje hrdina své partnerce snížené riziko, že budou přistiženi při milování v lese. "Kvůli odpočtům.", dodává.

Většina dějových posunů i stylových prvků je stejně účelová jako to, jak "rychle a dobše se německý důctojník naušil šesky". A hlavně tam na závěr šoupněte nějaká letadla a výbuchy, abychom měli záběry do traileru a ukázali, že na to máme peníze! Vše zde musí být vyřčeno explicitně a údiv postav je nesmírně otravný, protože bystrému divákovi už souvislosti došly mnohem dříve. Od rozdělané práce se zde utíká a režisér činí totéž tím, jak přestřihává k jiným dějům, protože ty rozběhnuté ne a ne uspokojivě uzavřít.

I Češi byli kruté svině, které bez zábran vztahovaly ruce na nevinné, ba dobré. A přestože to v závěrečné scéně ukazuje Herz vcelku sugestivně (mimo jiné díky tomu, že zvýší obrátky a ve filmu se začne něco opravdu dít), předcházejících devadesát minut jen uonadává coby přehlídka klišé. Namísto odhalených čelistí a mrazivé úlisnosti jen kamera odvracející se od krve a prvoplánové postavy. Namísto autenticity děvčátko s medvídkem na korbě náklaďáku mířícího k transportu. Namísto hororu školní představení.

hodnocení: 40 %

Viktor Palák | 02.10.10

Další články autora:

Filmové okénko druhé - filmy distribuční společnosti Artcam | 02.11.10
Dva na jednu: BLUT AUS NORD - What Once Was... Liber I | 31.10.10
DIMMU BORGIR - Abrahadabra | 30.10.10
KNUT - Wonder | 28.10.10
Filmové okénko první - české filmy | 02.10.10

Všechny články